Zkoumání významu Jana 18

Kapitola osmnáctá

Zrada, zajetí a soud

1. Když to Ježíš řekl, vyšel se svými učedníky za potok Kidron, kde byla zahrada, do níž vešel on i jeho učedníci.

2. I Jidáš, [ten], který ho zradil, to místo znal, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.

3. Jidáš tedy dostal od velekněží a farizeů skupinu [vojáků] a doprovod, přichází tam s lucernami, lampami a zbraněmi.

4. Ježíš tedy věděl o všem, co se na něho chystá, vyšel [a] řekl jim: "Koho hledáte?

5. Odpověděli mu: Ježíše Nazaretského. Ježíš jim řekl: Já jsem. Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil.

6. Když jim tedy řekl: Já jsem, couvli a padli na zem.

7. Znovu se jich tedy zeptal: "Koho hledáte?" Oni mu odpověděli: "Nevím, koho hledáte. A oni řekli: Ježíše Nazaretského.

8. Ježíš jim odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem; když mě tedy hledáte, nechte tyto odejít;

9. Aby se naplnilo slovo, které řekl: 'Z těch, které jsi mi dal, jsem neztratil nikoho.

10. Šimon Petr měl meč, vytáhl ho, udeřil služebníka nejvyššího kněze a usekl mu pravé ucho; jméno toho služebníka bylo Malchus. 11. A tak se stalo.

11. Ježíš řekl Petrovi: "Zastrč svůj meč do pochvy; kalich, který mi dal Otec, nemám pít?" Petr mu odpověděl: "Ne.

Jak božské vyprávění pokračuje, je již pozdní čtvrteční večer. Od Ježíšova triumfálního vjezdu do Jeruzaléma na Květnou neděli uplynuly čtyři dny. Mnozí lidé tuto událost považovali za zahájení nové éry. Konečně přišel jejich dlouho očekávaný mesiáš, prorok, který bude vládnout s mocí a slávou. Jak se píše v hebrejských písmech, příští král měl dostat "autoritu, slávu a svrchovanou moc. Sloužily by mu všechny národy a lidé všech jazyků" (Daniel 7:14).

Proto když Ježíš vjel do Jeruzaléma v královském stylu na oslu, lidé křičeli: "Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Král Izraele!" (Jan 12:13). Přesto Ježíš nenastoupil na trůn a nezačal vládnout tak, jak lidé očekávali. Místo toho předpověděl svou smrt, řekl, že přišla jeho hodina, shromáždil své učedníky k poslední večeři a na konci jídla jim umyl nohy. Ačkoli Izajáš říkal, že zaslíbený mesiáš bude sedět na trůnu, "vysoko a vyvýšeně" (srov.Izajáš 57:15), Ježíš poklekl, aby učedníkům umyl nohy. Skutečně byl jiným druhem krále.

Po umytí nohou Ježíš řekl svým učedníkům, aby se navzájem milovali, jako je miloval on. Předpověděl také, že ho Jidáš zradí a že Petr ho třikrát zapře, než skončí noc. Poté Ježíš začal to, co se stalo známým jako "řeč na rozloučenou". Začal slovy: "Ať se vaše srdce netrápí" (Jan 14:1), Ježíš dal závěrečné pokyny, které shrnují jeho službu a připravují učedníky na nadcházející události.

Na závěr své řeči na rozloučenou se Ježíš modlil za sebe, za své učedníky a za všechny lidi, kteří nakonec uslyší pravdu, budou podle ní žít, a tím se sjednotí v jedno. Ježíš by tak nebyl jen s nimi, ale "v nich". Jak Ježíš říká v závěrečných slovech své modlitby na rozloučenou: "Oznamoval jsem jim tvé jméno a budu jim je oznamovat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich" (Jan 17:26).

Překročení potoka Kidron

Zde začíná další epizoda. Jak je psáno: "Když Ježíš pronesl tato slova, vyšel se svými učedníky za potok Kidron, kde byla zahrada, do níž on a jeho učedníci vstoupili" (Jan 18:1). Název "Kidron" pochází z hebrejského slova kaw-dar [קִדְרוֹן], které znamená "temný". Je to název údolí, které se nachází na okraji Jeruzaléma. Člověk, který by opouštěl chrámovou oblast a směřoval na východ do Getsemanské zahrady, by musel projít údolím Kidron a před vstupem do zahrady překročit potok Kidron.

Právě sem, těsně poté, co Ježíš a jeho učedníci překročili potok a vstoupili do zahrady, přichází Jidáš se skupinou vojáků a chrámových strážců, kteří mají v úmyslu Ježíše zajmout a spoutat. Jak je psáno: "Jidáš, který ho zradil, to místo znal, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky. Jidáš tedy přišel do zahrady a vedl oddíl vojáků a chrámové stráže z řad velekněží a farizeů. Nesli pochodně, lucerny a zbraně" (Jan 18:2-3).

Stejně jako vše ostatní v božském vyprávění má i každý z těchto pojmů duchovní význam, Ohnivé "pochodně" odpovídají intenzivnímu žáru zlých tužeb. "Lucerny" odpovídají tlumenému a klamnému světlu vlastní inteligence ve srovnání s osvěcujícím světlem pravdy. A "zbraně", které nesou vojáci a strážci, odpovídají obranným způsobům, jimiž ospravedlňujeme a racionalizujeme své jednání, stejně jako způsobům, jimiž zasahujeme a ubližujeme druhým." ¹

To vše se odehrává v noci, v předvečer nejtemnějšího okamžiku lidských dějin. A přesto, i když Ježíš prochází tímto temným údolím, je zcela připraven čelit tomu, co má přijít. Na rozdíl od líčení, které je podáno v evangeliu podle Lukáše, se zde nic neříká o Jeho agónii a není zde žádná modlitba, aby od Něj byl odejmut kalich pokušení. Dokonce ani když je Ježíš konfrontován vojáky a chrámovou stráží, nepokouší se nadcházející zkoušce vyhnout. Místo toho jim prostě vychází vstříc. Jak je psáno: "Ježíš tedy věděl, co všechno na něj přijde, a tak šel vpřed" (Jan 18:4).

Když se Ježíš setkává s těmi, kdo ho přišli chytit, ptá se: "Koho hledáte?" A oni odpovídají: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpovídá úchvatnými slovy: "JÁ JSEM" (Jan 18:5). Když tato slova z Ježíše zazněla, píše se, že vojáci a stráže "ustoupili a padli na zem" (Jan 18:6). ²

V mnoha překladech je Ježíš citován slovy: "Já jsem On." V řeckém originále však stojí prostě Ego eimi [ἐγώ εἰμι], což znamená "JÁ JSEM". Jsou to tatáž slova, kterými Bůh definoval sám sebe, když dal své jméno Mojžíšovi: "Já jsem, který JSEM..... Řekni synům Izraele: 'Já jsem tě poslal'" (Exodus 3:14). Je to stejná formulace, kterou Ježíš použil, když řekl: "JÁ JSEM chléb života" (Jan 6:35), “JÁ JSEM světlo světa" (Jan 8:12), “JÁ JSEM dveře" (Jan 10:7), “JÁ JSEM dobrý pastýř" (Jan 10:11), “JÁ JSEM vzkříšení a život," (Jan 11:25), “JÁ JSEM cesta, pravda i život" (Jan 14:6), a "JÁ JSEM pravý vinný kmen" (Jan 15:1).

Předtím při podobném incidentu dostali chrámoví strážci rozkaz Ježíše zajmout a vydat velekněžím. Když přišli s prázdnýma rukama, velekněží a farizeové se jich zeptali: "Proč jste ho nepřivedli?" "Proč?" zeptali se farizeové. Jejich odpověď byla prostá, ale hluboká. Řekli: "Nikdo nikdy nemluvil jako tento člověk" (Jan 7:45-46). To nám pomáhá pochopit, proč vojáci a stráže nyní ustupují a padají k zemi, když Ježíš vysloví mocná slova: "JÁ JSEM." Ve slovech, která vycházejí z Ježíše, je úžasná síla, a to tak velká, že když řekne "JÁ JSEM", ti, kteří ho přišli zajmout, padají dozadu. ³

Když se vojáci a strážní vzpamatují, Ježíš se jich znovu zeptá: "Koho hledáte?" A oni opět odpovídají: "Ježíše Nazaretského." Hledají Ježíše, syna tesaře, potížistu z města nižší kasty, Nazaretu. Nehledají Ježíše, Pomazaného, Mesiáše, Krista. Ježíš jim proto ještě jednou přesně říká, kdo je. Říká: "Řekl jsem vám, že JÁ JSEM" (Jan 18:8).

Ježíš pak říká: "Proto, když mě hledáte, nechte je jít jejich cestou" (Jan 18:8). Ježíš zde vystupuje jako dobrý pastýř a chrání své učedníky, jako pastýř chrání své stádo. Chrámová stráž a vojáci ho mohou zajmout, ale neměli by ublížit jeho učedníkům. "Nechte je jít jejich cestou," říká Ježíš a naplňuje tak slova, která pronesl už ve své modlitbě na rozloučenou, když řekl: "Z těch, které jsi mi dal, jsem neztratil nikoho, kromě syna zatracení" (Jan 17:12; viz také 18:9).

Petr však odmítá odejít. Místo toho se vrhá na Ježíšovu obranu. Jak je psáno: "Šimon Petr měl meč, vytáhl ho, udeřil veleknězova služebníka a usekl mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus" (Jan 18:10).

Vnímání z lásky

V celém Písmu symbolizuje "ucho" poslušnost. Jde o slyšení Pánova hlasu a poslušnou odpověď. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Poslouchejte můj hlas, a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem" (Jeremiáše 7:23). Hospodin opět říká skrze proroka Izaiáše: "Nakloň ke mně své ucho a poslouchej, aby tvá duše byla živá (Izajáš 55:2-3).

Existují však různé úrovně poslušnosti. Na nejzákladnější úrovni posloucháme prostě proto, že nám to někdo řekl. Na vyšší úrovni posloucháme, protože chápeme, že je to správné. Ale na nejvyšší úrovni, kdy se Boží vůle stala naší vůlí, posloucháme, protože milujeme Boha a rádi plníme jeho vůli. Právě v tomto bodě může skrze nás působit Boží láska, a když skrze nás působí láska, získáváme vnímání. Nejenže chápeme z pravdy, ale vnímáme z lásky. ⁴

Ztráta vnímání

Na počátku dějin lidstva lidé spontánně vnímali Boží přítomnost. Celý svět byl pro ně naplněn poselstvími od Boha. Pohled na vysokou horu jim okamžitě připomněl Boží majestát a moc. Úsvit nového dne jim připomínal, jak Bůh vnáší do jejich vědomí nové světlo. A co je nejdůležitější, všechny věci viděli očima lásky. Tomu se říkalo "vnímání". ⁵

Postupem času se však tato vnímavost neustále snižovala, až se nakonec ztratila. Jak starosti tohoto světa postupně začaly vytlačovat nebeské radosti a jak sebestřednost začala otupovat vědomí Boží přítomnosti, lidé už nedokázali rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé, správné a špatné. Navíc se ztratila myšlenka pravé víry, která je sjednocením dobra i pravdy. Místo toho se pravda oddělila od dobra a víra od života.

Obraz pravdy oddělené od dobra nebo víry oddělené od lásky je klíčem k pochopení toho, co se v božském vyprávění děje dál. V duchovním smyslu slova Petr obecně představuje víru. Někdy, například když jsou Petr a Jan spolu, představuje spojení víry a lásky. Jindy však, zejména když Petr jedná sám, představuje víru oddělenou od lásky. Právě to představuje nyní, když Petr vyrazí vpřed a uřízne ucho veleknězovu služebníkovi. ⁶

V souladu s myšlenkou, že všechny postavy božského vyprávění představují duchovní skutečnosti, je třeba vzít v úvahu také představitele veleknězova služebníka. Co znamená ztráta jeho pravého ucha? A co znamená skutečnost, že je služebníkem velekněze? Ztráta Malchova pravého ucha představuje postupnou ztrátu schopnosti vnímání lidstva. Proto je příhodné, že Malchus, který slouží veleknězi náboženského zřízení, jež odmítá uznat Ježíše, představuje ztrátu vnímání. Bez vnímání nemohou vidět, cítit ani vnímat božství, které se skrývá v Ježíši. Nemohou pochopit, jak by mohl být Mesiášem. Místo aby v něm viděli spasitele, vidí v něm hrozbu. ⁷

Když už neexistuje žádné vnímání, pravda, kterou Ježíš nabízí, je odmítána. Místo abychom dovolili pravdě, kterou Ježíš učí, být naším králem a řídit se jí, rozhodneme se být králem svých vlastních životů, žít podle své vlastní pravdy a činit svá vlastní rozhodnutí bez vedení božského zjevení. To je Malchus v nás. Jeho jméno znamená "král", ale ve skutečnosti je to otrok, který se podřizuje podnětům zlé vůle a je připraven plnit její příkazy." Proto je popsán jako "služebník velekněze".

Pak je tu Petr, který služebníkovi uřízl ucho. Odhlédneme-li od širšího kontextu tohoto vyprávění a oddělíme-li ho od jeho vnitřního významu, mohlo by se zdát, že Petrovo jednání je projevem jeho loajality vůči Ježíši. V duchovní skutečnosti však Petrovo prudké chování představuje pouhou víru bez zjemňujícího vlivu dobroty. Bez lásky nemá víra sama o sobě možnost vnímat Boží přítomnost a moc. Protože jí chybí vnímání, které pochází z lásky, stává se víra samotná obrannou a útočnou. To je Petr v nás, který vytáhne meč a usekne Malchovi ucho.

Ježíš však volí jiný přístup. Neprojevuje žádnou touhu bránit se, Ježíš se obrací k Petrovi a říká: "Vlož svůj meč do pochvy. Což nemám pít kalich, který mi Otec dal?" (Jan 18:11).

Praktická aplikace

Ježíšova slova "Vlož svůj meč do pochvy" obsahují hlubší poselství. Ježíš říká, že náš hlavní boj není proti druhým, ale spíše proti pekelným vlivům, které se vzmáhají v našem nitru. To neznamená, že bychom měli zůstat pasivní. Naopak, musíme bojovat proti nevědomosti, nespravedlnosti a nemorálnosti, musíme prosazovat Pánovu pravdu a musíme konat dobro, kdykoli k tomu máme příležitost. Nejdříve však musíme zvýšit své chápání, aby bylo více v souladu s Pánovou vůlí. Teprve pak může Pán jednat v nás a skrze nás. Jako praktickou aplikaci si tedy pamatujte, že nejdůležitější boj je boj vnitřní. Až budete mít příště chuť vrátit úder hněvem, oplácet zraňujícími slovy nebo se mstít, vzpomeňte si na Ježíšova slova Petrovi: "Vlož svůj meč do pochvy." ⁸

Pití z poháru

11. Ježíš řekl Petrovi: "Zastrč svůj meč do pochvy; nemám pít z kalicha, který mi dal Otec?" Petr mu odpověděl: "Ne.

Hned poté, co Ježíš řekne Petrovi, aby vrátil svůj meč do pochvy, Ježíš říká: "Což nemám pít z kalicha, který mi dal Otec?" (Jan 18:11). V předchozí části jsme se zaměřili na to, co má Ježíš na mysli, když říká Petrovi, aby vrátil meč do pochvy. V této části se zaměříme na to, co Ježíš myslí, když mluví o "vypití kalicha". Proto tento oddíl začneme zopakováním jedenáctého verše, který obsahuje oba výroky.

Pokud Ježíšovu zmínku o pití kalicha chápeme doslova, můžeme ji přímo spojit s hebrejskými písmy, kde se píše: "V Hospodinově ruce je kalich a víno je červené. Je zcela promíchaný a on ho vylévá. Jistě, jeho doušky vypijí a vypijí všichni bezbožní země" (Žalmy 75:8). A také: "Toto řekl Hospodin, Bůh Izraele: 'Vezmi z mé ruky tento kalich vína hněvu a dej ho vypít všem národům, ke kterým tě posílám'" (Jeremiáše 25:15).

Tato slova jako by říkala, že Bůh se bude mstít na bezbožných; každý hříšník bude muset vypít kalich jeho hněvu až do dna. To vedlo k myšlence, že Ježíš dobrovolně vypil "Otcův kalich" místo nás. Jak říká: "Což nemám pít kalich, který mi Otec dal?". Z tohoto pohledu Ježíš "pije kalich" místo nás, a tím utišuje Otcův hněv. Tím, že na sebe Ježíš bere trest, který si zasloužíme, nás zachraňuje před tím, čemu se říká "Boží hněv". ⁹

Tuto myšlenku podporují pasáže z hebrejských písem, jako například: "Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše bolesti, ale my jsme ho považovali za zasaženého Bohem, sraženého a trpícího. On však byl proboden pro naše přestoupení, byl potlučen pro naše nepravosti; trest, který nám přinesl pokoj, ho postihl a jeho ranami jsme uzdraveni" (Izajáš 53:4-5). Tyto "rány" odkazují na těžké bičování, které Ježíš snášel. Jak je psáno, "zalíbilo se Pánu, že ho potřel a vystavil bolestem", aby se stal "obětí za vinu" za nás všechny (viz. Izajáš 53:10).

Tento přístup má však jeden problém, zejména proto, že vychází z představy, že Bůh je plný hněvu. Je pravda, že tato představa byla mezi tehdejšími lidmi obecně rozšířená, protože Boha viděli podle stavu svého vědomí. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Čistým se ukazuješ jako čistý ... zvráceným se jevíš jako zvrácený" (2 Samuelova 22:27). Bůh ve svém milosrdenství nechává lidi, aby ho viděli podle svých představ, a vždy se přizpůsobuje jejich schopnosti porozumět, přičemž jemně zvyšuje jejich porozumění na vyšší úroveň, jakmile jsou připraveni. ¹⁰

Například ke konci hebrejských spisů Bůh odvádí lidi od myšlenky zvířecích obětí k vyšší, ušlechtilejší myšlence. Jak je psáno: "S čím přijdu před Hospodina a pokloním se vznešenému Bohu? Mám před něj předstoupit se zápalnými oběťmi, s ročními telaty? Bude se Hospodinu líbit tisíce beranů ... plod mého těla za hřích mé duše? Ukázal ti, člověče, co je dobré, a co jiného od tebe Hospodin žádá, než abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem?" (Micheáš 6:6-8).

Proto když Ježíš říká: "Nemám pít kalich, který mi dal Otec?", nemá na mysli Otcův hněv, protože v Otci žádný hněv není. Ježíš spíše mluví o své lásce ke spáse celého lidského rodu. Z této velké lásky a díky pravdě, kterou přišel učit, se Ježíš ujme každého zlého vlivu, který kdy zaútočí na lidstvo, bude proti němu bojovat a potlačí ho. V této závěrečné, totální bitvě budou pekelné síly vylévat své zlo a faleš s veškerou silou, kterou mohou sebrat. Ježíš bude zároveň bojovat z lásky skrze pravdu, aby peklo postavil na jeho místo. Tímto způsobem nás tedy Ježíš nezachrání před Božím hněvem. Zachraňuje nás před pekelným hněvem. To je pohár pokušení, který Ježíš vypustí až do dna.

Z tohoto pohledu je "vyprázdnění kalicha" obrazným popisem závěrečných bojů s pokušením, které Ježíš podstoupí, když bude bojovat s pekly, podrobí si je, a tím osvobodí lidi z pekelného otroctví. Takto Bůh ze své velké lásky uskutečňuje vykoupení lidstva. Tato myšlenka vykoupení nabízí obraz samotného Boha, který přichází na zem a bere na sebe lidskou podobu se všemi slabostmi lidské přirozenosti, aby mohl být napaden pekly, přemoci je, a tím osvobodit lidi. ¹¹

Zásadní význam má myšlenka, že Ježíš nás zachraňuje z otroctví hříchu, a nikoli od Božího hněvu. Hebrejská písma hovoří o přicházejícím mesiáši, který říká: "Vysvobodím vás z otroctví a vykoupím vás vztaženou paží" (Exodus 6:6). To se týká toho, jak nás Ježíš zachraňuje z otroctví hříchu. Pánova "natažená ruka" v tomto verši je symbolem jeho božské moci. Je to moc, která se objevuje, když je pravda naplněna láskou. Je to moc tak velká, že dokáže osvobodit lidi z nadvlády pekelných vlivů. O tomto vykoupení mluví Ježíš, když říká: "Což nemám pít kalich, který mi Otec dal?". ¹²

Praktická aplikace

Ježíš říká: "Což nemám pít kalich, který mi Otec dal?". Pití kalicha začíná vědomím, že na vás útočí pekelné vlivy. Peklo se do vás pokouší vlévat s touhou prosazovat staré, destruktivní myšlenky, postoje a chování. Tyto staré vzorce se nutně musí dostat do konfliktu s novými, nebeskými myšlenkami, postoji a chováním. Když k tomuto konfliktu dojde, nazývá se "pokušení". Tento kalich pokušení je základním aspektem procesu vaší regenerace. Stručně řečeno, bez pokušení není regenerace. Místo toho, abyste popírali, že k tomu dochází, můžete říci: "Ano, cítím se netrpělivý", "Ano, cítím se defenzivní", "Ano, mám myšlenky o své bezcennosti" nebo "Ano, mám pohrdavé myšlenky vůči druhým". Ačkoli tyto myšlenky a pocity můžete mít, nejste to vy. Pouze k vám proudí a snaží se vás přimět, abyste plnili jejich příkazy. Jako praktickou aplikaci si tedy uvědomte destruktivní myšlenky a pocity, které ve vás vznikají. Nepopírejte, že se to děje. Místo toho vnímejte tyto okamžiky jako "pohár", který vám byl dán, pohár, který musíte vypít, chcete-li duchovně růst. Je to čas, kdy můžete čerpat ze své lásky k Bohu a k plnění Boží vůle. Když se tato láska spojí s pravdou, která pochází od Boha, budete vnímat, co se děje, a přijmete to jako příležitost k posílení svého odhodlání plnit Pánovu vůli. Jak říká Ježíš: "Což nemám pít kalich, který mi Otec dal?". ¹³

Petrovo první zapření

12. Tehdy se Ježíše ujala tlupa, velitel tisícovky a židovští strážci a spoutali ho,

13. A odvedli ho nejprve k Annášovi, neboť ten byl tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem.

14. A byl to Kaifáš, kdo dal Židům radu, že je vhodné, aby jeden člověk zahynul za lid.

15. Šimon Petr šel za Ježíšem a [také] jiný učedník; ten učedník byl znám veleknězi a vešel s Ježíšem na veleknězovo nádvoří.

16. Petr však zůstal stát u dveří venku; tehdy vyšel ten druhý učedník, který byl známý veleknězi, řekl jí, kdo hlídá dveře, a uvedl Petra dovnitř.

17. Tehdy služka, která hlídala dveře, řekla Petrovi: "Nejsi i ty z těch Mansových učedníků? On odpověděl: "Nejsem.

18. Služebníci a ošetřovatelé stáli a hřáli se, rozdělali oheň z uhlí, protože byla zima, a Petr stál s nimi a hřál se.

Ježíš je odveden k Annášovi

Ježíš právě řekl Petrovi, aby vrátil meč do pochvy. To proto, že Ježíšův boj není namířen proti vojákům a stráži velekněží, ale proti zlu a falši. Proto Ježíš dovolí vojákům, aby se ho zmocnili, svázali ho a odvedli do paláce Annáše, který předtím zastával funkci velekněze.

Ačkoli Annáš již není veleknězem, stále si ponechává tento titul a má značný vliv. Podobně i při našem vlastním znovuzrození, i když se učíme nové pravdě, má na nás naše stará vůle, kterou představuje Annáš, stále značný vliv. Proto je Ježíš nejprve přiveden k Annášovi, než je odveden ke Kaifášovi, který je současným veleknězem.

Kaifáš, který je zároveň Annášovým zetěm, představuje falešné uvažování, které se zaklíná sobeckými touhami naší staré vůle. S tímto druhem uvažování jsme se již setkali v jedné z předchozích epizod, kdy Kaifáš přišel s důvody, proč by měl být Ježíš odsouzen k smrti. Tato událost se odehrála bezprostředně poté, co se rozšířila zpráva, že Ježíš vzkřísil Lazara. Kaifáš, znepokojený Ježíšovou rostoucí popularitou, řekl ostatním kněžím: "Je pro nás vhodné, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ" (Jan 11:50).

Podle Kaifášovy úvahy se římská vláda bude cítit ohrožena, pokud lid začne Ježíše označovat za svého krále, a v odvetě zabije mnoho Židů. Kaifáš proto uvažuje tak, že zabitím Ježíše se vyhne odvetnému útoku Římanů. Kaifáš a náboženští vůdci však mají mnohem temnější motiv. Protože jsou odhodláni udržet si své mocenské a autoritativní pozice, považují Ježíše především za přímou hrozbu pro ně - nejen pro Řím. Proto chtějí Ježíše vidět zničeného.

Petr a služebnice

Zatímco Ježíše vedli do Annášova paláce, dva z jeho učedníků ho následovali. Jak je psáno: "Za Ježíšem šel Šimon Petr a za ním ještě jeden učedník" (Jan 18:15). Ačkoli tento "jiný učedník" není jmenován, je pravděpodobné, že vypravěč Jan skromně mluví o sobě. To odpovídá duchovnímu smyslu. Když jsou Petr a Jan viděni společně, Petr obvykle představuje víru a Jan obvykle představuje lásku v akci. Tento obraz "víry" a "lásky", které následují Ježíše, i když je odveden, aby byl souzen a odsouzen, představuje něco v každém z nás, co chce zůstat ve spojení s tím, co je pravdivé a láskyplné, a to i v těžkých chvílích. ¹⁴

Je důležité mít toto zobrazení na paměti, zejména pokud chceme pochopit význam toho, co se děje dále. Jan následuje Ježíše na nádvoří Annášova paláce, zatímco Petr zůstává u dveří do nádvoří. Jak je psáno: "Ten učedník byl veleknězi známý a šel s Ježíšem na nádvoří veleknězova paláce. Petr však stál u dveří venku" (Jan 18:15-16).

Jaký význam má to, že Petr stojí přede dveřmi, zatímco Jan jde dovnitř? Z duchovního hlediska láska pokračuje v následování Ježíše, zatímco víra zaostává. Zatímco víra stojí u dveří, láska prochází dveřmi. Víra, která je oddělena od láskyplného jednání, je povrchní. Pokud je založena pouze na doktrinálním přesvědčení a nevystupuje v životě, zůstává "venku" a nestává se součástí našeho vnitřního života. ¹⁵

Petr tam však nezůstává příliš dlouho. Když se Jan vrátí k Petrovi, promluví se služebnou, která hlídá dveře. Po rozhovoru se služebnou vede Jan Petra na nádvoří. Jak je psáno: "Jan vyšel ven, promluvil s tou, která hlídala dveře, a uvedl Petra dovnitř" (Jan 18:16). Je to krásné vyobrazení toho, jak láska může v našem životě převzít hlavní roli. Na tomto obrázku láska v akci hovoří o naší přirozené náklonnosti k pravdě, kterou představuje služebná, jež otevírá dveře a umožňuje víře vstoupit. ¹⁶

Je však třeba také připomenout, že služebná, která hlídá dveře, slouží Annášovi, veleknězi, který představuje naši starou vůli. I když náklonnost naší staré vůle povstává, aby zpochybnila naši víru v Boha, služebná nyní konfrontuje Petra s otázkou ohledně jeho víry. Když se Petr chystá vstoupit na nádvoří, zeptá se ho: "Nejsi snad také jedním z učedníků tohoto muže?" Petr se jí zeptá: "Cože?" Ona mu odpoví: "Ne. (Jan 18:17). Zde Petrova víra ochabuje. Pokud je podezřelý, že je spojen s Ježíšem, zejména jako jeden z jeho učedníků, obává se, že ho zadrží chrámová stráž. Proto Petr popírá jakoukoli spojitost s Ježíšem a jednoduše říká: "Nejsem" (Jan 18:17).

To vše se děje za chladné, temné noci. V Písmu svatém se temnota vztahuje k nedostatku pravdy a chlad k absenci lásky. Jak je psáno: "Služebníci a úředníci, kteří rozdělali oheň z uhlí, tam stáli, protože byla zima ... a Petr stál s nimi a hřál se" (Jan 18:18). Je příznačné, že pouze v Janově evangeliu čteme slova "neboť bylo chladno". Víru, která je oddělena od láskyplného jednání, symbolizuje Petrova potřeba fyzického ohně. Víra bez lásky, stejně jako pravda bez lásky, je "studená". ¹⁷

Kdykoli se ocitneme ve stavu chladu, kdy nám chybí teplo Boží lásky, fyzický oheň nám neposkytne teplo, které potřebujeme. Před několika okamžiky, když vojáci a stráže přišli Ježíše zajmout, Petr bránil Ježíše tím, že ho udeřil mečem. V této další scéně však Petr popírá, že by Ježíše vůbec znal. V tomto ohledu Petrovo jednání představuje způsob, jakým každý z nás může prožívat výkyvy ve víře. Jsou chvíle, kdy je naše víra rozhodná a silná, dokonce do té míry, že ji budeme odvážně bránit. Jindy, podobně jako Petr, naše víra kolísá, a to dokonce do té míry, že se ji možná zdráháme vyjádřit. Místo abychom ji obhajovali, chladně ji popíráme. ¹⁸

Když budeme sledovat Petrův příběh, bude někdy představovat pravou víru. Jindy však bude představovat víru samotnou, oddělenou od láskyplného jednání. Abychom pochopili kontinuální duchovní smysl božského vyprávění, zvláště v této chladné, temné noci, je třeba obou reprezentací víry, jak se odrážejí v Petrově životě. To nám pomáhá pochopit výkyvy víry, které se odehrávají v našem vlastním životě. Jsou to chvíle, kdy je naše víra vystavena výzvě. ¹⁹

Praktická aplikace

Všichni lidé, včetně těch, kteří se mají upřímně rádi, mohou někdy pociťovat chlad ve svých vztazích, zejména během neshod. Když k tomu dojde, existuje tendence uzavřít se do sebe a stáhnout se. A přesto něco zůstává - touha zůstat ve spojení s tím, co je pravdivé a láskyplné. Jako praktickou aplikaci si tedy pamatujte, že upřímné skutky laskavosti, které představuje Janova řeč se služebnou, mohou otevřít dveře, aby mohla vstoupit víra. I ta nejmenší snaha říci vlídné slovo nebo udělat ohleduplné gesto - zvláště když se vám do toho nechce - může otevřít dveře, do kterých vstoupí víra a přinese s sebou obnovu vřelosti ve vztahu. ²⁰

Soudní proces začíná: Od Annáše ke Kaifášovi

19. Velekněz se pak Ježíše ptal na jeho učedníky a na jeho učení.

20. Ježíš mu odpověděl: "Mluvil jsem otevřeně světu; vždycky jsem učil v synagoze a v chrámě, kde se Židé vždycky scházejí, a potají jsem nic neříkal." 21. Ježíš mu řekl: "Já jsem mluvil otevřeně světu.

21. Proč se mě ptáš? Ptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil; hle, oni vědí, co jsem řekl.

22. A když to řekl, jeden z těch, kdo stáli opodál, udeřil Ježíše holí: "Odpovídáš tak veleknězi?

23. Ježíš mu odpověděl: "Jestliže jsem mluvil zle, vydej svědectví o zlu, ale jestliže dobře, proč mě biješ?

24. [Annáš ho tedy poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi.

Zatímco Petr je venku na mrazu a snaží se ohřát u ohně, vyprávění se vrací k Ježíšovu výslechu. Annáš začíná výslech tím, že se Ježíše vyptává na jeho učedníky a na jeho učení. V odpovědi Ježíš říká: "Mluvil jsem otevřeně ke světu. Vždy jsem učil v synagogách a v chrámu, kde se Židé vždy scházejí, a potají jsem nic neříkal. Proč se mě na to ptáte? Zeptejte se těch, kteří mě slyšeli, co jsem jim řekl" (Jan 18:20-21).

Ježíš to říká jasně. Říká: "Ve skrytu jsem nic neřekl." Chápeme to tak, že nic nemůže být otevřenější než Ježíšovo základní, fundamentální učení: že máme milovat Boha celým svým srdcem, myslí, duší a silou a že máme milovat svého bližního jako sebe sama. Ježíš navíc neustále učil, že jediný způsob, jak prokázat svou lásku k Bohu a bližnímu, je dodržovat přikázání. To je jádro a duše Ježíšova učení. Tomu učil v chrámu, na úbočí hory i v rybářských vesnicích. Tomu učil v domácnostech, na cestách - a všude, kde byl s lidmi. Skutečně, "ve skrytu" neříkal nic. Nic totiž nemohlo být jednoznačnější než Jeho základní učení.

Proto Ježíš říká: "Proč se mě ptáte? Ptejte se těch, kteří mě slyšeli, co jsem jim řekl. Oni totiž vědí, co jsem řekl" (Jan 18:21). V té době se každý, kdo byl předveden k výslechu k veleknězi, choval bázlivě, váhavě a uctivě. To se očekávalo. Když se tedy Ježíš odmítne podřídit tomuto standardu a místo toho vyzve Annáše, jeden z úředníků se rozzuří. Jak je psáno: "Když to Ježíš řekl, jeden z úředníků, kteří stáli opodál, udeřil Ježíše dlaní a řekl: "Takhle odpovídáš veleknězi?" Ježíš se rozzuřil. (Jan 18:22). Ježíš neochvějně a neohroženě odpovídá: "Jestliže jsem mluvil špatně, vydejte svědectví o zlu, ale jestliže dobře, proč mě bijete?" (Jan 18:23).

Annáš už toho slyšel dost. Annáš proto Ježíše, který je stále svázaný, posílá ke svému zeti Kaifášovi, aby ho vyslechl. Jak je psáno: "Annáš ho tedy svázaného poslal k veleknězi Kaifášovi" (Jan 18:24).

Přeložení Ježíše od Annáše ke Kaifášovi vypovídá o něčem, co se odehrává v průběhu duchovního vývoje každého člověka. Jak jsme se již zmínili, protože Annáš dříve zastával funkci velekněze, zůstává mu tento titul spolu se značným vlivem. Tak je to i s naší starou vůlí. Evangelium podle Jana, které se zaměřuje na přijetí nové vůle, je jediným evangeliem, které se o Annášovi zmiňuje. Zkažená náklonnost naší staré vůle nás dokáže předat stejně zkaženému chápání, hledání racionalizací a ospravedlnění, které podporují destruktivní volbu životního stylu. Jestliže Annáš představuje naši starou vůli plnou zkažených tužeb, pak Kaifáš, který je s ním úzce spřízněn, představuje naše falešné chápání. Dohromady toto pekelné spojení působí v našich životech spoušť a zkázu. Proto čteme, že Annáš posílá Ježíše "svázaného" ke Kaifášovi. ²¹

Ježíš se již označil za "cestu, pravdu a život" (Jan 14:6). Kdykoli se však objeví zlá touha a falešné chápání, které ji podporuje, pravda se k nám nedostane. Nemůže ji dosáhnout ani Ježíš. Protože jsme se svobodně rozhodli Ho odmítnout, nemůže nám pomoci. Jeho ruce jsou takříkajíc "svázané".

Praktická aplikace

Obraz svázaného a spoutaného Ježíše představuje živý obraz toho, co se v nás děje vždy, když nás ovládají zkažené touhy naší staré, neznovuzrozené vůle (Annáš) a také falešné úvahy našeho nereformovaného chápání (Kaifáš). Když se stará vůle cítí ohrožená, zmařená nebo zraněná, pociťujeme emoce, jako je úzkost, hněv nebo zoufalství. Tehdy přicházejí racionalizace, které negativní stav podporují a ospravedlňují. Například: "Bojím se, že když se omluvím, budu vypadat jako slaboch, a proto neustoupím. Kromě toho se mi nikdy neomluví." To je pravda. "Jsem opravdu naštvaný, protože mě moje děti neposlouchají, a jediný způsob, jak je přimět, aby mě poslouchaly, je křičet na ně." "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Když se stará vůle cítí odmítnuta a zaplaví nás sebelítost, falešné chápání říká: "Je to beznadějné. Nejsem dost dobrý. Nic nedokážu udělat správně." V každém případě jsme spoutáni destruktivními emocemi a touhami své staré vůle a zapleteni do falešných úvah, které tyto emoce a touhy ospravedlňují. Když se to stane a my odmítneme volat Pána o pomoc, "spoutali" jsme Ježíše. Svázali jsme mu ruce. V praxi tedy "rozvažte Ježíšovy ruce". Rozhodněte se vzývat Pána, zejména když vás ovládají nízké touhy a falešné úvahy. Nenechte Annáše a Kaifáše vládnout. Místo toho se modlete, abyste Ježíši dovolili, aby vás naplnil svou láskou a vedl svou pravdou.

Druhé a třetí Petrovo zapření

25. Jaké je vaše zapření? Šimon Petr stál a zahříval se; tehdy se ho zeptali: "Nejsi i ty [jeden z] jeho učedníků? On zapřel a řekl: "Nejsem." Ale on se zapřel.

26. Jeden ze služebníků velekněze, příbuzný [toho], kterému Petr uřízl ucho, řekl: "Neviděl jsem tě s ním v zahradě?

27. Petr tedy znovu zapřel a hned nato kohout zakokrhal.

Právě v tomto okamžiku se božské vyprávění vrací k Petrovi, kterého jsme naposledy viděli v chladu, jak se hřeje u ohně. Jak je psáno: "Nyní se Šimon Petr zahříval. Proto mu řekli: 'Nejsi snad také jeden z učedníků?'"(Jan 18:25).

Je to podruhé, co se Petra ptá na tuto otázku, nejprve služebná a nyní jeden z vojáků, u kterých stojí. Je to Petrova druhá příležitost vyznat Ježíši svou věrnost. Místo toho Petr opět popírá, že Ježíše zná. Když se ho jeden ze strážných zeptá: "Nejsi snad také jeden z učedníků?", Petr mu odpoví: "Ano. Petr odpovídá: "Nejsem."

Nakonec Petr dostává další příležitost, aby se označil za jednoho z Ježíšových učedníků. Čteme: "Jeden ze služebníků velekněze, příbuzný toho, jemuž Petr uřízl ucho, řekl: 'Neviděl jsem tě s ním v zahradě?'" (Jan 18:26). Toto je Petrova třetí příležitost vyznat Ježíši svou věrnost. Tohle je jeho příležitost říct: "Ano, byl jsem tam a ano, byl jsem to já, kdo vytáhl meč, aby Ježíše ochránil."

To však není Petrova odpověď. I když je Petr konfrontován očitým svědkem, trvá na svém zapření. Jak je psáno: "Petr tedy znovu zapřel a hned nato zakokrhal kohout" (Jan 18:27). Je to tentýž Petr, který v jedné z předchozích epizod řekl Ježíši: "Položím svůj život za tebe" (Jan 13:37). Tehdy Ježíš řekl Petrovi: "Amen, říkám ti, že kohout nezakokrhá, dokud mě třikrát nezapřeš." (Jan 13:38). A nyní se toto proroctví naplnilo.

Praktická aplikace

Petrovo trojí zapření představuje tři způsoby, jak může každý z nás ve svém životě zapřít Boha - popíráním lásky, která proudí od Boha, odmítáním jeho pravdy a odmítáním žít podle přikázání. Toto trojí zapření představuje mimořádně temné období našeho života. Je to doba, kdy jsme bez lásky, víry nebo touhy být užiteční. Jako praktickou aplikaci si všímejte těchto tří druhů popírání, když se objeví ve vašem životě. Může to být doba, kdy je obtížné mít soucit, nebo doba, kdy je obtížné věřit pravdě, nebo doba, kdy je obtížné jednat podle pravdy, kterou znáte. Ať už se jedná o jakoukoli příležitost, pamatujte, že Bůh je přítomen a nabízí vám plnost své lásky, pravdu svého Slova a moc, jak tuto lásku a pravdu uvést do užitečného jednání. ²²

Soudní proces pokračuje: Před Pilátem

28. Potom odvedli Ježíše od Kaifáše do pretoria. Bylo ráno a oni sami nevstoupili do pretoria, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonoční beránka.

29. Pilát k nim vyšel a zeptal se: "Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?

30. Odpověděli mu: 'Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.

31. Pilát jim řekl: "Vezměte ho a suďte ho podle svého práva. Židé mu proto řekli: 'Není nám dovoleno nikoho zabíjet,

32. Aby se naplnilo Ježíšovo slovo, které řekl, když naznačoval, jakou smrtí má zemřít.

33. Pilát pak opět přišel do pretoria, zavolal Ježíše a řekl mu: "Jsi snad židovský král?" Ježíš mu odpověděl: "Ne.

34. Ježíš mu odpověděl: "Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?

35. Pilát odpověděl: "Jsem snad Žid? Tvůj vlastní národ a velekněží mi tě vydali; co jsi udělal?

36. Ježíš odpověděl: "Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, pak by se moji ošetřovatelé snažili, abych nebyl vydán Židům; ale nyní mé království není odtud.

37. Pilát mu tedy řekl: "Jsi tedy král? Ježíš odpověděl: Říkáš [to], protože jsem král. Pro to jsem se narodil a pro to jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.

38. Pilát mu řekl: "Co je pravda? A když to řekl, znovu vyšel k Židům a řekl jim: 'Neshledávám na něm žádnou vinu.

39. Vy však máte zvyk, že vám mám propustit jednoho o velikonocích; chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?

40. Všichni tedy znovu vykřikli: "Ne tento [člověk], ale Barabáš!" A Barabáš byl lupič.

Když začíná další epizoda, Annáš i Kaifáš ukončili své výslechy. Je právě pátek ráno v den velikonočních svátků a oni poslali Ježíše do sídla římské vlády, do paláce zvaného "pretorium". Jak je psáno: "Od Kaifáše vedli Ježíše do paláce místodržitele, bylo časné ráno" (Jan 18:28).

Z duchovního hlediska představují výslechy před náboženskými vůdci vnitřní rovinu mysli, rovinu našeho cítění a myšlení. Tento proces však není dokončen, dokud se cítění a myšlení neprojeví v občanské rovině našeho života, tedy v činech, které vykonáváme. Tuto rovinu jednání představuje to, co se nyní odehrává v místodržitelském paláci.

V této době slouží Pilát Pontský jako zástupce římského císaře Tiberia. Jako hlavní správce Judska je Pilát zodpovědný za všechny civilní a vojenské akce, které se v této provincii odehrávají. Patří sem i pravomoc rozhodovat o tom, zda ti, kteří jsou mu předvedeni k soudu, budou žít, nebo zemřou. Podle římského práva nesměli Židé vykonávat trest smrti. Trest smrti byl výhradně civilní záležitostí. Proto nyní náboženští vůdci přivádějí Ježíše do Pilátova paláce a k jeho soudu a usilují o jeho ukřižování. Sami však dovnitř nejdou, "aby se neposkvrnili" (Jan 18:28).

Náboženští vůdci, kteří se také připravují na svátek Pesach, věří, že budou poskvrněni, pokud vstoupí do pohanského obydlí, zejména pokud tito pohané praktikují modloslužbu. Jakýkoli takový kontakt by znamenal, že budou "nečistí", a proto nebudou moci později toho dne jíst velikonoční pokrm. Málo si uvědomují, že k většímu poskvrnění dochází v nich samotných, když vytrvale popírají Ježíše, odmítají jeho učení a rozhodli se stát spiklenci usilujícími o jeho ukřižování.

Jsi židovský král?

Když náboženští vůdci odmítají vstoupit do paláce, Pilát jim vychází vstříc a ptá se: "Jaké obvinění vznášíte proti tomuto Člověku?" (Jan 18:29). Náboženští vůdci místo popisu konkrétního přestupku pouze prohlašují, že Ježíš je zločinec. "Kdyby nebyl zločinec," říkají, "nevydávali bychom vám ho" ("Kdyby nebyl zločinec," říkají, "nevydávali bychom vám ho").Jan 18:30). Pilát předpokládá, že se jedná o náboženskou záležitost, a tak jim věc vrátí do rukou: "Vy ho vezměte," říká, "a suďte ho podle svého zákona" (Jan 18:31).

Protože usilují o trest smrti, náboženští vůdci vědí, že v této věci nemohou rozhodovat. Proto říkají: "Není nám dovoleno nikoho usmrtit." (Jan 18:31). Vědí také, že římská vláda nemůže Ježíše odsoudit k smrti za náboženský přestupek rouhání. Přivedli tedy Ježíše k Pilátovi, aby byl souzen a ukřižován za občanský trestný čin zrady. Koneckonců, když Ježíš v královském stylu vjížděl triumfálně do Jeruzaléma, lidé křičeli: "Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Král Izraele!" (Jan 12:13).

Pilát si uvědomuje, že náboženští vůdci žádají trest smrti za zločin zrady, a souhlasí s vedením procesu. Proto se Ježíše na začátku zeptá: "Jsi židovský král?". Pilát to zamýšlí jako přísně občanskou otázku, protože pokud Ježíš odpoví "ano", bude to znamenat, že se Ježíš staví do role revolučního politického vůdce. Pokud je to pravda, Ježíš tím vlastně zpochybňuje autoritu římské vlády. Bude veřejným nepřítelem - někým, kdo může být legálně zatčen, stíhán, odsouzen a usmrcen.

Ježíš si je plně vědom spiknutí, jehož cílem je odsoudit ho jako nepřítele státu. Proto když se ho Pilát ptá, zda je "židovský král", Ježíš mu neodpovídá přímo. Místo toho Ježíš odpovídá svou vlastní otázkou: "Mluvíš v této věci sám za sebe?" Pilát se ptá: "Co je to za otázku? Říká: "Nebo ti to o mně řekli jiní?"(Jan 18:34).

Ježíšova slova, pokud je vnímáme mimo kontext bezprostředního historického prostředí, obsahují hluboké věčné pravdy. V tomto případě, kdykoli dojdeme k tomu, že bychom chtěli Ježíše odsoudit, musíme se sami sebe zeptat: "Mluvíme sami za sebe? Nebo nám to řekli jiní?"

Tato otázka je zásadní; Ježíš si přeje, abychom sami viděli a pochopili, a v důsledku toho dospěli k nenucenému uznání jeho božství. Cokoli jiného, ať už jde o odmítnutí nebo přijetí Ježíše, bude zbytečné, pokud se bude zakládat na svědectví druhých. Bude to pouhý názor vytvořený přesvědčivým vlivem jiných lidí, a nikoli vlastní víra. Takováto "slepá víra" v to, co říkají druzí, bez vlastního promýšlení věcí, nás nepodrží v náročných dobách a nezůstane nám ani po smrti. ²³

Každý člověk musí nakonec dospět k okamžiku, kdy se - nezávisle na názorech ostatních - rozhodne buď přijmout, nebo odmítnout pravdu, kterou Ježíš přišel učit. To je vnitřní smysl Ježíšových slov Pilátovi: "Mluvíš o tom sám za sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?". Je to hluboká otázka nejen pro Piláta, ale pro každého z nás.

Pilátova odpověď je vyhýbavá. Říká: "Jsem snad Žid?", čímž naznačuje, že je římský místodržící a že se ho tato záležitost netýká. Poté obrací otázku zpět na Ježíše a říká: "Tvůj vlastní národ a velekněží mi tě vydali. Co jsi udělal?" (Jan 18:35). Místo přímé odpovědi na Pilátovu otázku se Ježíš vrací k původní otázce, zda je či není židovským králem. Tentokrát však Ježíš tuto otázku posouvá do mnohem hlubší roviny. Říká: "Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům, ale nyní mé království není odtud" (Jan 18:36).

Co je pravda?

Pilát vypadá zaujatě, ale zmateně. Nenapadne ho, že by mohlo existovat nějaké jiné království než pozemské. Proto se ptá: "Jsi tedy král?" Pilát se ptá: "Jsi král?" "Ano," odpovídá mu. (Jan 18:37). Ježíš odpovídá: "Říkáš, že jsem král. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (Jan 18:37). ²⁴

Pilát mu odpovídá: "Co je pravda?" (Jan 18:38). Jeho otázka odráží postoj lidí, kteří jsou ponořeni do světských záležitostí a nevěnují příliš pozornosti duchovnímu rozměru svého života. Stejně jako Pilát nevědí nic o království, které "není z tohoto světa". Pozemská království se řídí světskými zákony. Existují zákony o daních, podnikání, dopravě a osobním vlastnictví. Díky těmto zákonům a mnoha podobným zůstává pozemské království v pořádku. Ti, kdo zákony dodržují, jsou odměňováni, a ti, kdo je nedodržují, jsou trestáni.

V duchovním království je tomu podobně, až na to, že se řídí duchovními zákony. Jinými slovy, duchovní král vládne duchovnímu království prostřednictvím duchovních zásad. Mezi tyto zásady patří neměnné pravdy, jako např: "Zachovávání přikázání z lásky je nebe na zemi", "Váš planoucí hněv je váš pekelný oheň" a "Zůstanete-li v mém slově ... poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8:31-32).

To jsou jen některé z neměnných duchovních pravd, které nám dal Věčný Král a které s velkou přesností spravuje Jeho neviditelná Prozřetelnost. Tyto pravdy, tak jasné a samozřejmé, promlouvají s autoritou a přesvědčivostí k srdci těch, kdo jsou ochotni je přijmout a žít podle nich. Jsou to univerzální, věčné pravdy, které přesahují čas a kulturu. Právě proto Ježíš, který je sám Pravdou, říká Pilátovi: "Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (Jan 18:37).

Pilát sice plně nerozumí tomu, co Ježíš říká, ale slyšel dost na to, aby usoudil, že Ježíš není přímou hrozbou pro Řím. Pro Piláta má Ježíšova představa o tom, že je král, něco společného s tím, že pravda je král, ale to je asi tak všechno, co Pilát z Ježíšovy zdánlivě nepřímé odpovědi může vyčíst. Pilát nemůže pochopit, že v duchovním království se pravda nazývá "králem", protože vládne a řídí. Zmaten Ježíšovou odpovědí vychází Pilát před lid a říká: "Neshledávám na něm žádnou chybu" (Jan 18:38). ²⁵

V té době a na svátek Pesach bylo zvykem, že římská vláda propustila jednoho vězně. Pilát využívá této příležitosti a ptá se lidí, kteří k němu Ježíše přivedli: "Chcete, abych vám propustil židovského krále?" "Ne," odpověděli mu. (Jan 18:39). V reakci na to lid volá: "Ne tento člověk, ale Barabáš!" A Jan dodává: "Barabáš byl loupežník" (Jan 18:40).

Tak je to v našich nejtemnějších hodinách. Kdykoli si bezmyšlenkovitě a sobecky zvolíme volnou hru svých nejnižších emocí reprezentovanou hlasem davu před pravdou reprezentovanou Ježíšem, volíme anarchii před řádem, svou nižší přirozenost před vyšší přirozeností, svou starou vůli před novou vůlí a Barabáše před Ježíšem.

Praktická aplikace

Pilát chápe, že Ježíš nazval pravdu "králem", ale neví, co to znamená, a ani ho to nezajímá. Proto říká. "Co je to pravda?" To není filozofická otázka, na kterou by hledal odpověď, ale spíše odmítnutí myšlenky, že existuje něco jako absolutní pravda. Pilát proto vkládá rozhodnutí do rukou davu. Je to obraz každého z nás, kdykoli odmítáme uvěřit, že existuje něco takového jako univerzální pravda. Místo toho si ji raději držíme na distanc a klademe si plané otázky typu "Co je to pravda?". "Jak může někdo vědět, co je pravda?" "Proč prostě nedělat to, co je nám příjemné?" "Není to všechno stejně relativní?" a "Nejsou nakonec některé věci pravdivé v jedné kultuře, ale nejsou pravdivé v jiné?". Ve všech těchto otázkách je jakýkoli nárok na konečnou pravdu odmítnut. Výsledkem je tendence řídit se tím, co diktuje obecné mínění. V každém z nás se skrývá "miláček davu", který raději souhlasí s většinovým názorem, než aby přemýšlel sám za sebe. To je "Pilát" v každém z nás. Je to ta část nás, která rozhodnutí propustit Ježíše svěřuje do rukou davu. Je to bezstarostné ponechání pravdy rozmarům okamžiku - davu soupeřících tužeb, vášní a choutek. Jako praktickou aplikaci si tedy uvědomte tuto davovou mentalitu ve vás. Udělejte si vlastní názor na to, co považujete za pravdivé ve světle toho, co učí Ježíš. Odmítněte se nechat ovlivnit momentálními touhami, proměnlivými postoji kultury nebo hlasem davu. Dovolte nadčasové pravdě, jak ji učí Ježíš, aby se stala vládcem vašeho vnitřního království. Ať je tato pravda vaším "králem".

Poznámky pod čarou: