Zkoumání významu Lukáše 23

Ukřižování

1. A všechen jejich zástup povstal a vedl Ho k Pilátovi.

2. A začali ho obviňovat, řkouce: Našli jsme tohoto [člověka], jak převrací národ a zakazuje dávat césarovi daň a říká, že on sám je Kristus Král.

3. Pilát se ho však zeptal: "Ty jsi král Židů?" A on mu odpověděl: Ty pravíš.

4. Pilát řekl velekněžím a zástupům: "Nenalézám na tomto muži žádnou vinu."

5. Oni však naléhavě říkali: "Vzbuzuje lid, učí po celém Judsku, počínaje Galileou až sem."

6. Když Pilát uslyšel o Galileji, zeptal se, zda je ten člověk Galilejec.

7. A když poznal, že je z Herodovy moci, poslal Ho k Herodovi, který byl v těch dnech také v Jeruzalémě.

8. A když Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval, protože po značnou dobu Ho toužil vidět, protože o něm mnoho slyšel a doufal, že uvidí nějaké znamení, které od Něho udělá.

9. A zeptal se Ho značným počtem slov; ale neodpověděl mu nic.

10. A stáli přední kněží a zákoníci a vehementně ho obviňovali.

11. A Herodes, který z něho učinil nic se svými vojsky, a vysmíval se mu, oblékl ho do nádherného pláště a poslal ho znovu k Pilátovi.

12. A téhož dne se Pilát a Herodes spřátelili, protože předtím byli mezi sebou nepřátelští.

Na konci předchozí epizody byl Ježíš vyslýchán radou velekněží a starších. Jejich záměrem bylo získat od Ježíše přiznání, něco, co by jim umožnilo usvědčit Ho z rouhání. Zeptali se tedy Ježíše: "Jsi Syn Boží?" Ježíšova odpověď zněla jednoduše: "Ty říkáš, že jsem." To jim stačilo, aby šli vpřed se svým přesvědčením. Podle hebrejských písem byla trestem za rouhání smrt (Leviticus 24:16).

V té době však byla všechna rozhodnutí o trestu smrti v rukou římské vlády. Náboženští vůdci, kteří podléhali římskému právu, proto neměli pravomoc zabít Ježíše. Potřebovali by vzít Ježíše k Pilátovi, v té době hlavnímu římskému úředníkovi. Pilátovým úkolem je udržovat občanský pořádek, ne řešit náboženské spory. Místo toho, aby náboženští vůdci obvinili Ježíše z rouhání, což je náboženský zločin, obviňují Ježíše z podněcování vzpoury proti římské vládě, což je politický zločin hodný trestu smrti.

Tady začíná další epizoda. Jak je psáno: „Veškerý jejich zástup povstal a přivedl Ježíše k Pilátovi“ (Lukáš 23:1). Pilát má nejen pravomoc vybírat daně, ale má také moc trestat zločince, a to v případě potřeby i smrtí. V tomto ohledu může Pilát určit, zda konkrétní osoba je nebo není nepřítelem státu, a pokud ano, může být ukřižována za zradu. Z tohoto důvodu, když náboženští vůdci přivádějí Ježíše k Pilátovi, neříkají nic o tvrzení, že je Syn Boží. Místo toho říkají: „Našli jsme tohoto muže, jak převrací národ a zakazuje nám platit daně Caesarovi a říká, že on sám je Kristus, král“ (Lukáš 23:2).

Samozřejmě víme, že toto tvrzení prostě není pravdivé. Ježíš nikdy neřekl, že by neměli platit daně Caesarovi, ani nikdy neprohlásil, že jeho království nahradí císařovo království. Řekl: „Co je císařovo, dejte císaři, a co je Boží, Bohu“ (Lukáš 20:25), a také: „Království Boží je ve vás“ (Lukáš 17:21). Ale obvinění je účinné. Koneckonců, Pilátovým úkolem je zachovat pořádek v království a nedovolit vzpouru. Pokud je Ježíš ve skutečnosti rebel, který zpochybňuje civilní autoritu, Pilát s ním bude muset jednat přísně. Pilát se proto obrací k Ježíši a ptá se: „Ty jsi král Židů? (Lukáš 23:3). Ježíš opět odpovídá nejednoznačným prohlášením: „Ty říkáš“ (Lukáš 23:3). Je to téměř stejná formulace, kterou Ježíš použil, když se velekněz zeptal Ježíše, zda je Syn Boží. Ježíš řekl: „Ty říkáš, že jsem“ (Lukáš 22:70).

Pilát není rozrušen Ježíšovou odpovědí, ani ji nevykládá jako vyznání. Pouze říká velekněžím a zástupu: „Na tomto muži neshledávám žádnou vinu“ (Lukáš 23:4). Ježíšovi žalobci se však nenechají odradit. Jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že mají Ježíše odsoudit, a jejich slova se stávají zuřivými, když ho obviňují z toho, že budí davy: „Vzbuzuje lid,“ říkají, „učí po celém Judsku, počínaje Galileou až sem“ (Lukáš 23:5).

Zmínka o Galileji upoutá Pilátovu pozornost, protože tato oblast nespadá pod Pilátovu jurisdikci. Tato oblast patří Herodovi Antipasovi. Pilát se proto ptá, zda je Ježíš Galilejec. Když Pilát zjistí, že Ježíš je skutečně z Galileje, pošle Ježíše k Herodovi, který je v té době náhodou v Jeruzalémě. Je zajímavé, že čteme, že když Herodes spatřil Ježíše, „velmi se zaradoval, protože Herodes po značnou dobu [dobu] toužil vidět Ježíše, protože o Něm slyšel mnoho věcí a doufal, že uvidí nějaký zázrak, který od Něho vykoná“ (Lukáš 23:8).

Herodes, zvědavý na znamení a zázraky, které byly Ježíšovi připisovány, se Ho velmi dlouze ptá. Ježíš však mlčí a neodpovídá, čímž se naplňuje proroctví: „Jako beránek vedený na porážku... neotevřel ústa“ (Lukáš 23:9; Izajáš 53:7).

Ježíšovo mlčení rozhořčuje náboženské vůdce, kteří stojí poblíž. Jak je psáno, „náboženští vůdci ho začali vehementně obviňovat“ (Lukáš 23:10). Když tam Ježíš stojí a nic neříká, náboženští vůdci spolu s Herodem a jeho vojáky vrhají na Ježíše pohrdání a výsměch. Jak je psáno: „Tehdy Herodes se svými vojáky pohrdal Ježíšem, posmíval se mu, oblékl ho do nádherného roucha a poslal ho zpět k Pilátovi“ (Lukáš 23:11).

Po tomto pohrdavém výsměchu Ježíši je napsáno, že „Herodes a Pilát se spřátelili právě toho dne, protože předtím byli nepřáteli“ (Lukáš 23:12). Toto je silný obraz bezbožného spojenectví zla a falše. Dokonce i lupiči se mohou jevit jako přátelé, když jsou dočasně spojeni ve společném úsilí krást a ničit. V tomto ohledu dočasné přátelství mezi Herodem a Pilátem představuje způsob, jak zlé touhy a falešné myšlení mohou být společnou příčinou při zesměšňování pravdy a ničení dobra. ¹

Praktická aplikace

Přestože byl Ježíš zesměšňován a zesměšňován, ani Pilát, ani Herodes netouží po jeho popravě. Ať bude Ježíš ukřižován nebo osvobozen, bude to mít následky – někdo bude naštvaný. Proto Pilát a Herodes považují za nejvhodnější předávat Ježíše tam a zpět mezi nimi. Podobně je v každém z nás tendence vyhýbat se těžkým rozhodnutím, která vyžaduje svědomí. Namísto toho, abychom žili podle toho, o čem víme, že je pravda, můžeme podlehnout sklonu nechat se unášet davem a podlehnout obecnému názoru. V rámci duchovní praxe si všimněte, že se ve vás Herodes a Pilát spojují a přimějí vás vyhýbat se těžkým rozhodnutím – zvláště těm rozhodnutím, která by vás mohla učinit neoblíbenými. Potřeba být přijímán ostatními je mocná, ale nikdy by neměla nahrazovat záměrné rozhodnutí žít podle učení Pánova Slova, duchovně pochopeného a přijatého k srdci. ²

Pilátovo rozhodnutí

13. A Pilát svolal velekněze, přední knížata a lid,

14. Řekli jste jim: Přivedli jste ke mně tohoto Člověka jako člověka, který odvrací lid, a hle, když jsem ho před vámi prozkoumal, nenašel jsem na tomto Člověku žádnou vinu ohledně věcí, z nichž ho obviňujete.

15. Ale ani Herodes, neboť jsem vás k němu poslal, a hle, nic, co by si zasloužilo smrt, nespáchal.

16. Když Ho tedy potrestám, propustím ho.

17. A nutně jim musí jednoho propustit na slavnosti.

18. Ale oni všichni najednou zvolali, řkouce: Vezmi toho [člověka] a propusť nám Barabáše;

19. Který byl uvržen do vězení pro jisté povstání, k němuž došlo ve městě, a [pro] vraždu.

20. Pilát je tedy znovu zavolal, aby Ježíše propustil.

21. Oni však křičeli: "Ukřižuj, ukřižuj Ho!"

22. I řekl jim potřetí: Proč? Co zlého udělal? Neshledal jsem v Něm žádnou vinu smrti; proto, když jsem Ho potrestal, propustím [ho].

23. Ale oni se na něj mocně tlačili a žádali, aby mohl být ukřižován; a hlasy jejich a předních kněží zvítězily;

24. A Pilát souhlasil, aby to bylo tak, jak požadovali.

25. A propustil jim toho, který byl pro vzpouru a vraždu uvržen do vězení, o kterého žádali; ale vydal Ježíše jejich vůli.

Jak jsme viděli, Pilát nebyl ochoten Ježíše usvědčit a řekl spíše: „Nenalézám na něm žádnou vinu“ (Lukáš 23:4). Pravda je taková, že Ježíš neudělal nic špatného. Přišel učit a uzdravovat; Přišel nabídnout nový způsob, jak porozumět Bohu a nový způsob, jak sloužit bližnímu. Všechno, co dělá, bylo motivováno tou nejhlubší láskou. V tomto bodě Pilát neshledává na Ježíši žádnou chybu (Lukáš 23:4). Pilát proto svolává náboženské vůdce a lid a předkládá jim svůj případ se slovy: „Přivedli jste ke mně tohoto muže jako toho, kdo podněcoval vzpouru. Když jsem ho však prozkoumal ve vaší přítomnosti, nenašel jsem na tomto muži žádnou chybu, pokud jde o obvinění, která jste vůči němu vznesl“ (Lukáš 23:14). Pilát pak říká, že on i Herodes zjistili, že Ježíš „neudělal nic, co by si zasloužilo smrt“ (Lukáš 23:15). K tomu dodává, že „potrestá Ježíše a propustí ho“ (Lukáš 23:16).

Dav však nesouhlasí. "Pryč s tímto mužem," volají, "a propusť nám Barabáše" (Lukáš 23:18). Barabáš je známý zločinec, který byl uvězněn za povstání a vraždu (Lukáš 23:19). Pilát jako hlavní římský úředník v této jurisdikci jistě ví o Barabášově trestním rejstříku, a proto by se zdráhal ho propustit. Proto volá k davu podruhé a navrhuje, aby byl Ježíš propuštěn. Ale dav je ještě naléhavější a křičí: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ (Lukáš 23:21).

Neúprosný dav v tomto případě představuje neúprosné požadavky naší nižší přirozenosti. Toto je obrázek toho, jak naše neobnovená vůle může přemoci naše chápání. Znovu a znovu můžeme nabízet své důvody, proč děláme správnou věc, ale pokud je naše zkažená vůle neoblomná, rozum a porozumění budou přemoženy. Tento střet mezi neodbytnou nižší přirozeností, reprezentovanou davem, a naším porozuměním, reprezentovaným Pilátem, je neustálý. Proto čteme, že Pilát potřetí říká zástupu: „Proč, co zlého udělal? Nenašel jsem v Něm žádný důvod ke smrti. Proto ho potrestám a nechám jít“ (Lukáš 23:22).

Je tu část nás, která netouží ubližovat tomu, co je pravdivé a dobré. Dalo by se to nazvat „rozum“ nebo „zdravý rozum“. Ale pokud rozum není dobře vyvinutý a vedený pravdou ze Slova Božího, rozpadne se, když ho napadne asertivní a agresivní nižší přirozenost. Pokud jen trochu upustíme od ostražitosti, touhy naší nižší přirozenosti zaplaví, přemoží a překřičí naše porozumění. Jak je psáno: „Ale zástup naléhal a žádal velikými hlasy, aby byl ukřižován. A hlasy těchto mužů a velekněží zvítězily“ (Lukáš 23:23). ³

V důsledku toho Pilát ustoupil a podlehl naléhavým požadavkům davu. Nejenže souhlasil s ukřižováním Ježíše, ale také s propuštěním známého zločince Barabáše (Lukáš 23:24). Jak je psáno: „Pilát jim tedy propustil toho, který byl pro vzpouru a vraždu uvržen do vězení, a vydal Ježíše do jejich vůle“ (Lukáš 23:25).

Praktická aplikace

Barabáš, který byl uvězněn za vzpouru a vraždu, představuje ty části nás samých, které jsou odhodlány vzbouřit se proti božskému řádu a zničit to, co je dobré a pravdivé. Kdykoli podlehneme nabádání naší nižší přirozenosti, „propustíme Barabáše“ a „ukřižujeme Ježíše“. Místo toho, abychom konali Boží vůli, děláme vše, co naše nižší přirozenost vyžaduje. A tak tato epizoda končí mrazivými slovy, která popisují Pilátovo konečné rozhodnutí: „Vydal Ježíše do jejich vůle“ (Lukáš 23:25). S tímto vědomím se odmítněte nechat šikanovat neobnovenou vůlí vaší nižší přirozenosti, i když bude křičet hlasitým hlasem: „Propusť Barabáše“. Když vnitřní dav vznese tento požadavek, zůstaňte neochvějní ve vyšší pravdě a udržujte Barabáše pod zámkem. Místo toho: „Propusť Ježíše“.

Vzání kříže

26. A když ho odváděli, chytili se jednoho Šimona, Kyrénského, vycházejícího z pole, položili na něj kříž, aby ho přivedl za Ježíšem.

27. Šlo za ním množství mnoha lidí a žen, které nad ním také naříkaly a naříkaly.

28. Ale Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou a nad svými dětmi."

29. Neboť hle, přicházejí dny, kdy řeknou: Šťastná neplodná a lůna, která nerodila, a prsa, která nekojila.

30. Tehdy začnou říkat horám: Padněte na nás! a do kopců, přikryj nás.

31. Když totiž tyto věci dělají na vlhkém stromě, co se stane s uschlým?

Ježíš se velmi jasně vyjádřil o významu kříže. Dříve v tomto evangeliu Ježíš řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž denně a následuj mě“ (Lukáš 9:23). A znovu, krátce po vyprávění podobenství o velké večeři, Ježíš řekl: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.Lukáš 14:27). Ježíš říká, že každý z nás bude mít mnoho zkoušek a pokušení, označených „křížem“. Během těchto časů duchovního boje ho musíme „následovat“, což znamená, že musíme zůstat pevní a následovat pravdu, kterou učí. To je jediný způsob, jak překonat pokušení. ⁴

Jak jsme zmínili, Ježíš během celého svého života podstupoval duchovní boje. Jak se blíží poslední a nejkrutější pokušení, Ježíš je fyzicky vyčerpán. Poté, co byl zatčen na Olivové hoře, byl převezen do domu velekněze, kde mu zavazovali oči, posmívali se mu a celou noc ho bili. Když přišlo ráno, byl vyslýchán radou velekněží a starších, kteří Ho předali Pilátovi k dalšímu výslechu. Pilát pak předal Ježíše Herodovi, kde s ním Herodovi vojáci zacházeli opovržlivě, a pak ho poslal zpět k Pilátovi. V tomto bodě je Ježíš unavený, tak unavený, že nemůže fyzicky nést svůj vlastní kříž. Možná proto vojáci chytili jistého muže, který přicházel ze země, a položili na něj kříž (Lukáš 23:26). ⁵

Muž, který nese Ježíšův kříž, se jmenuje „Šimon“. Jeho jméno pochází z hebrejského slova Shim'on [שִׁמְעוֹן], což znamená „slyšet“. O tomto muži se ví jen málo, kromě toho, že je Cyrenčan a pochází „ze země“. Jeho role v božském vyprávění naznačuje, že zastupuje ty lidi, kteří mají jednoduchou, nekomplikovanou víru v Ježíše. Přestože jsou „ze země“, slyšeli Ježíšovo poselství a byli k Němu přitahováni. Skrze ně – Simony světa – bude přenášeno poselství kříže a pravda, kterou představuje.

Na hlubší úrovni však Ježíš stále nese svůj kříž. Stále snáší utrpení, pociťuje agónii a bojuje se zoufalstvím, když podstupuje ta nejtěžší pokušení. Pro Ježíše, stejně jako pro každého z nás, časy pokušení odhalují náš podstatný charakter. Během těchto časů se naše pravá povaha odhaluje v tom, jak reagujeme, co říkáme a co děláme. Tak si každý z nás nese svůj kříž.

Zatímco Ježíš pokračuje ve své cestě na místo ukřižování, následuje Ho množství lidí, včetně mnoha žen. Ženy jsou hluboce zarmoucené tím, co se děje s Ježíšem. (Lukáš 23:27). Ježíš se obrátil k ženám a řekl jim, aby pro Něho neplakaly. Ví, že toto ukřižování není jen o Něm, ale hlouběji jde o popření a odmítnutí pravdy, kterou přišel učit. Bez této pravdy, která by vedla a vedla lidstvo, nebude nic, co by ovládalo nebo podrobovalo neobnovenou lidskou vůli. Místo toho bude vládnout svrchovaně a rozpoutá chamtivost, nenávist, pomstu, krutost a chaos. Proto jim Ježíš říká: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale plačte samy nad sebou a nad svými dětmi“ (Lukáš 23:28).

To je pro Ježíše nízký bod. Ve svém oslabeném stavu Jeho zranitelné, nemocné lidstvo pociťuje nejhlubší zoufalství, nikoli kvůli sobě, ale kvůli budoucnosti lidské rasy. Ve světě bez pravdy, která by jej vedla a chránila, by peklo zcela jistě zaplavilo zemi zuřivostí a způsobilo by lidem neomezené utrpení. ⁶

Nová duchovní éra

Přesto, i když se Ježíš blíží ke svému ukřižování, plně si uvědomuje zkázu, která bude následovat, také předvídá zrod nové duchovní éry založené na pravdě, kterou učil. Bude to doba, kdy lidé, kteří jsou dobří v srdci, ale bez duchovního vedení, budou dychtivě přijímat skutečné pravdy náboženství. V Písmu svatém jsou tito dobří lidé, kteří nemají pravdu, a přesto po ní touží, nazýváni „neplodnými“. Když k nim přijde dlouho očekávaná pravda, a zvláště když budou žít svůj život podle této pravdy, zrodí díla lásky a dobročinnosti. Bude jim požehnáno. Proto Ježíš říká: „Vskutku, přicházejí dny, kdy lidé řeknou: ‚Blahoslavená neplodná, lůna, která nerodila, a prsa, která nikdy nekojila‘“ (Lukáš 23:29). ⁷

Tato „nová narození“ lásky a dobročinnosti jsou duchovními potomky. Odkazují na to, co lze skrze nás vytvořit, když se v nás sjednotí nové porozumění založené na vnitřním smyslu slova Páně a nová vůle založená na životě podle těchto pravd. Výsledkem je, abych tak řekl, „nová církev“ nebo „nový chrám“ – tedy spojení dobra a pravdy v jednotlivci. Jak je psáno v hebrejských písmech: „Učiním tento nový chrám slavnějším než ten první“ (Ageus 2:9). ⁸

Lidé, ve kterých tento nový kostel nebo nový chrám existuje, pocítí, jak skrze ně působí Pánova moc. Zlé touhy a falešné přesvědčení, které je tak dlouho držely v zajetí, se skryjí. Tyto zlé touhy a falešné myšlenky, mučené a mučené světlem pravdy, budou hledat útočiště na nejnižších místech, která mohou najít. Jak říká Ježíš: „Potom začnou říkat horám: ‚Padejte na nás!‘ a pahorkům: ‚Přikryjte nás.‘“ (Lukáš 23:30). Toto je fyzický popis toho, jak daleko bude zlo a faleš před námi prchnout a utéct do úkrytu, když budeme žít v mocném a ochranném světle božské pravdy. ⁹

Svět bez pravdy

Poté, co Ježíš prorokuje příchod nové náboženské éry, kdy pravda, kterou učí, bude přijímána a žita, popisuje opak – svět bez Jeho přítomnosti a bez pravdy, kterou přišel učit. Jak říká Ježíš: „Neboť když to dělají v zeleném lese, co se stane na suchu? (Lukáš 23:31). Jinými slovy, pokud Mu tyto věci dělají, dokud je ještě naživu a je s nimi přítomen, jaké hrůzy se stanou, až tam Ježíš již nebude, tedy až bude pravda odmítnuta? ¹⁰

Abychom porozuměli hlubšímu významu Ježíšových slov, musíme se zamyslet nad tím, co znamená dobře zavlažované zelené dřevo a nikoli suché. V Písmu svatém odpovídá voda pravdě. Stejně jako voda čistí, osvěžuje a vyživuje tělo, pravda dělá totéž pro duši. Jak je psáno v hebrejských písmech, pokud jde o ty, kteří zůstávají zakořeněni v výživných pravdách Slova Páně: „Budou jako strom zasazený u vody, který zapouští kořeny u potoka. Nebojí se, když přijde horko; jeho listy jsou vždy zelené. Není úzkostný v době sucha a nikdy neselhává a nese ovoce“ (Jeremiáše 17:8). ¹¹

Dokud byl Ježíš se svým lidem a učil pravdu, jejich vnitřní životy mohly zůstat svěží, zelené a dobře zalévané pravdou, kterou byli ochotni přijmout. Ale ne všichni byli ochotni přijímat. Jak řekl Ježíš svým učedníkům, „Syn člověka musí mnoho trpět a být zavržen staršími, velekněžími a zákoníky“ (Lukáš 9:22). Také „Syn člověka musí nejprve mnoho vytrpět a být tímto pokolením zavržen“ (Lukáš 17:25). V tomto ohledu představuje Ježíšovo ukřižování způsob, jakým je pravda falšována a odmítána.

Nevědí, co dělají

32. A byli tam také jiní, dva zločinci, které s Ním vedli, aby byli zabiti.

33. A když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali Ho a zločince, jednoho zprava a druhého zleva.

34. A Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. A rozdělili si jeho roucha a hodili los.

35. A lid stál a hleděl. A knížata s nimi se posmívali, říkajíce: Jiné zachránil; ať zachrání sám sebe, je-li Kristus, Boží vyvolený.

36. I vojáci se mu posmívali, přicházeli a podávali mu ocet,

37. A řekl: Jsi-li král Židů, zachraň sám sebe.

38. A byl nad ním také napsán nápis řeckými, latinskými a hebrejskými: Toto je král Židovský.

39. A jeden ze zločinců, kteří viseli [vedle něho], se mu rouhal, řka: Jsi-li Kristus, zachraň sebe i nás.

40. Ale druhý odpověděl a pokáral ho: "Nebojíš se Boha, protože jsi na stejném soudu?"

41. A my skutečně spravedlivě, neboť přijímáme [věci], [kterých jsme] hodni za to, co jsme spáchali, ale tento [Člověk] se ničeho špatného nedopustil.

42. A řekl Ježíšovi: Pamatuj na mne, Pane, až přijdeš do království svého.

43. A Ježíš mu řekl: Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.

Když je Ježíš veden na místo ukřižování, jsou s ním vedeni dva zločinci. (Lukáš 23:32). Jak je psáno: „Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali Jeho i tamější zločince, jednoho po Jeho pravici, druhého po levici“ (Lukáš 23:33). Právě v tomto okamžiku, když je Ježíš přibíjen na kříž, říká: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí“ (Lukáš 23:34).

V Evangeliu podle Matouše i v Evangeliu podle Marka jsou Ježíšova poslední slova: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Matouš 27:46; Marek 15:34). Ale v Lukášovi Ježíš říká: "Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí." To jsou velmi odlišná prohlášení. U Matouše a Marka je Ježíšův pocit oddělenosti od Jeho vnitřního božství extrémní. Jeho ztrápený výraz: "Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?" je srovnatelná s těmi stavy zoufalství v nás, kdy se cítíme opuštěni Bohem.

Ale u Luka najdeme velmi odlišnou odpověď. Ježíš nevolá k „Bohu“, ale spíše ke svému „Otci“ – což je důvěrnější termín. Navíc zde není žádný náznak opuštění nebo odloučení, ale spíše úzký vztah podobný tomu, který se odehrává mezi otcem a synem. Kromě toho Ježíšova prosba o odpuštění obsahuje jedno z hlavních témat Evangelia podle Lukáše: je to důležitost rozvinutého porozumění. Potřebujeme znalosti, potřebujeme instrukce, potřebujeme vědět, co děláme. Proto Ježíš říká: "Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí." ¹²

Mezitím vojáci u paty kříže sázejí o Ježíšův oděv a nevěnují příliš pozornosti jeho utrpení. Tento bezcitný postoj představuje místo v každém z nás, které se primárně zabývá požadavky naší nižší přirozenosti a získáváním hmotných statků. Jak je psáno: „A házeli kostkami, rozdělujíce jeho oděvy mezi sebe“ (Lukáš 23:34). Jejich necitlivost je obzvláště palčivá ve světle skutečnosti, že Ježíš právě zvolal: "Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí."

Vůdci, vojáci a zločinci u kříže

Když Ježíš visí na kříži a pomalu umírá bolestnou smrtí na ukřižování, tři skupiny lidí mu nadávají. První skupinou lidí jsou vůdci, kteří se Mu vysmívají a říkají: „Zachránil ostatní; ať se zachrání, je-li Kristus, Boží vyvolený“ (Lukáš 23:35). Tito vůdci již soudili a odsoudili Ježíše za to, že se prohlašoval za Syna Božího. Nyní, i když Ježíš visí na kříži, stále Ho vyzývají. Jejich posměšná slova a kruté posměšky představují tu část nás, která vyžaduje, aby Bůh sestoupil na naši úroveň a konal naši vůli; nemá zájem pokorně poznávat pravdu, abychom mohli plnit Boží vůli.

Další skupinou lidí jsou vojáci. Podle příkladu vůdců, kteří začali s posměchem, se také Ježíšovi vysmívají, nabízejí mu kyselé víno a říkají: ‚Jsi-li král Židů, zachraň sám sebe‘“ (Lukáš 23:37). Tito vojáci představují tendenci měnit náboženství v žert a zesměšňovat to, co je pravda. To je tendence mít potěšení ze zesměšňování, zesměšňování a zesměšňování lidí i posvátných. Svědčí o tom pohrdavý, sarkastický nápis, který vojáci umísťují nad Ježíšovu hlavu, když visí na kříži: „Toto je král Židů“ (Lukáš 23:38). ¹³

Třetí a poslední skupina je ta, kterou představují dva zločinci, kteří jsou ukřižováni po levé a pravé straně Ježíše. První zločinec se Ježíši posmívá stejně jako první dvě skupiny a říká: „Jsi-li Kristus, zachraň sám sebe,“ a pak dodává: „a nás“ (Lukáš 23:39). Představuje tu část nás samých, která je ochotna věřit, ale pouze pokud z toho můžeme něco získat. Je to tendence prosazovat svůj vlastní zájem spíše než používat pravdu jako prostředek, jehož prostřednictvím lze vyjádřit dobro. ¹⁴

Druhý zločinec má však jinou odpověď. Obrátí se k prvnímu zločinci a pokárá ho: "Nebojíš se ani Boha, když jsi pod stejným odsouzením?" (Lukáš 23:40). Tento druhý zločinec věří nejen tomu, že je vinen a zaslouží si zemřít, ale také že Ježíš je nevinný a zaslouží si žít. Jak říká: „Dostáváme náležitou odměnu za naše činy. Ale tento Muž neudělal nic špatného“ (Lukáš 23:41). Potom se pokorně obrátil k Ježíši a řekl: „Pane, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lukáš 23:42).

Je příznačné, že tento druhý zločinec je jediným člověkem, který nežádá Ježíše, aby sestoupil z kříže, nebo aby dokázal, že je Kristus. Místo toho nejprve uznává svou vlastní vinu a pak se obrátí na Ježíše. I když Ježíš nereagoval na posměšky vůdců, vojáků nebo prvního zločince, odpovídá na žádost muže, který uznává svou vinu a žádá, aby se na něj pamatovalo. Ježíš mu říká: „Jistě, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lukáš 23:43).

Praktická aplikace

Druhý zločinec představuje ten aspekt nás samých, který je ochoten vykonat práci sebezkoumání, včetně uznání našich hříchů. Toto je aspekt nás samých, který se upřímně obrací k Bohu s prosbou o pomoc a podporu a žádá Ho, aby pamatoval na naše potřeby. Zde, v prostém příběhu pokorného zločince, který uznává svou vinu, vidíme praktické uplatnění pro náš život: musíme nejprve pokorně přiznat svou vinu, převzít odpovědnost za to, co jsme udělali, a pak se obrátit k Bohu, abychom mohli začít nový život v Jeho království – život, který může začít dnes.

Poslední agónie

44. A byla asi šestá hodina a po celé zemi byla tma až do deváté hodiny.

Nemělo by se zapomínat, že posměch vůdců, hořký výsměch vojáků, rouhavé posměšky prvního zločince a kajícná žádost druhého zločince, to vše se odehrálo, když Ježíš visel na kříži. I když se málo mluví o Ježíšově fyzické agónii, která musela být extrémní, v žalmech se nám o ní dávají prorocké záblesky. Jak je psáno: „Jsem rozlitý jako voda a všechny mé kosti jsou v kloubu. Moje srdce je jako vosk. Roztavilo se to ve Mně. Moje síla vyschla jako pálená hlína… Probodávají mé ruce a nohy“ (Žalmy 22:17-18). Tato fyzická agónie představuje hlubší muka, která Ježíš zažívá během svého posledního pokušení.

Ze všech pokušení, která procházela Ježíšovou myslí, muselo být jedno z nejtěžších pokušení opustit své poslání, zachránit se a sestoupit z kříže. V tomto ohledu se zamyslete nad tím, jak se Ježíšovi vysmívali každou skupinou. První skupina řekla: „Zachránil ostatní; ať se zachrání." Druhá skupina řekla: "Jsi-li král Židů, zachraň se." A první zločinec řekl: "Jsi-li Kristus, zachraň sebe i nás."

Tyto posměšky připomínají boj, kterým Ježíš prošel na Olivové hoře. V té době na okamžik zapochyboval o svém božském poslání a řekl: „Otče, je-li to Tvá vůle, sejměte ode mne tento kalich. Potom dodal: „Nicméně ne má, ale tvá vůle se staň“ (Lukáš 22:42). Přes bolest, přes zármutek, přes pochybnosti, přes to všechno zůstává Ježíš pevný a stále hlouběji vstupuje do božské lásky v Něm. ¹⁵

Šestá hodina

Když Ježíš vstupuje do poslední agónie, je šestá hodina a po celé zemi je tma až do deváté hodiny“ (Lukáš 23:44). „Šestou“ hodinou v biblických dobách je poledne a „devátou hodinou“ jsou tři hodiny odpoledne. Tato slova naplňují proroctví hebrejských písem: „‚Stane se v onen den,‘ praví Pán Bůh, ‚že v poledne nechám zapadnout slunce a za bílého dne zatemním zemi‘. “ (Ámos 8:9).

Zatemnění země v poledne představuje temnotu a zkaženost, do které lidstvo upadlo, i když s nimi bylo světlo pravdy. Lidé klesli tak hluboko, že byli ochotni ukřižovat právě toho, kdo je přišel zachránit. Naprostá temnota, která naplnila zemi, i když mělo být jasné světlo, představuje nevědomost, nevíru a falešné učení, které lidem bránilo pochopit pravdu, kterou učil Ježíš. ¹⁶

Triumf

45. A slunce se zatmělo a chrámová opona se uprostřed roztrhla.

46. Ježíš zavolal velikým hlasem a řekl: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A když tyto věci řekl, vypustil ducha.

Navzdory zdání, že je vše ztraceno a že Jeho poslání selhalo, navzdory nejďábelštějším náporům pekla, které ho nabádaly, aby opustil své poslání a sestoupil z kříže, zůstává Ježíš pevný. Kromě pocitů zoufalství, které na Něho útočí, a falešných poselství, které na Něho útočí, Ježíš přivolává lásku, která v něm byla od Otce, a z této lásky se rozhodl odpustit těm, kteří nevědí, co činí. Toto rozhodnutí nejsou slova na rozloučenou poražené oběti. Je to spíše začátek Ježíšova posledního triumfu. Každý nápor, každá bolest, každé trápení Ho žene hlouběji do nitra a pomáhá Mu sjednotit se s božstvím, které je Jeho vlastní duší.

Jak jsme již viděli, tři skupiny lidí se posmívaly Ježíši, aby sestoupil z kříže. "Pojď dolů," řekli znovu a znovu. Ale pokaždé, když Ježíš odmítne, protože sestoupit je pravý opak Ježíšova poslání. Jeho posláním je využít každé pokušení a každý nápor pekla jako příležitost vystoupit na vyšší místo – přiblížit se k božskému v Něm. Ve stejném poměru, v jakém se na Něho ďáblové snaží vylévat svůj hněv, čerpá Ježíš z Otce v Něm moc, aby přemohl a podmanil si tyto ďábelské síly. Jsou to stejné síly, které ničí lidstvo, ovládají mysl lidí destruktivními myšlenkami a ovládají jejich vůle sobeckými touhami. Pokud Ježíš dokáže překonat tato pokušení, existuje naděje pro lidstvo.

I když se temnota prohlubuje, každé slovo, které Ježíš pronese z kříže, dává naději. „Odpusť jim, protože nevědí, co činí,“ říká, když volá svého Otce. „Jistě, dnes budeš se mnou v ráji,“ říká zločinci na kříži. I ve tmě se Ježíš odmítá poddat pokušení. Nesleze dolů. Místo toho stále stoupá výš, dokonce až do deváté hodiny.

Chrámová opona

Právě v tomto okamžiku se „chrámová opona roztrhla na dvě části“ (Lukáš 23:45). Ve svatostánku visela opona mezi svatyní svatých a svatyní. Oddělovala Nejsvětější místo, kde bylo dodržováno Desatero přikázání, od svatyně, která byla místem modlitby. Byl šedesát stop vysoký, třicet stop široký a čtyři palce tlustý. Když byl tento závoj náhle a zázračně roztržen na dvě části, mezi Nejsvětější svatyní a svatyní již nebylo žádné oddělení. Na duchovní úrovni to znamená, že by již neexistovalo žádné oddělení mezi životem modlitby (svatyně) a životem služby (nejsvětější místo). Také by již neexistovalo žádné oddělení mezi poznáním pravdy a životem podle ní.

Ještě hlouběji by již neexistovalo žádné oddělení mezi Synem a Otcem. Naše představa o Bohu už nebude představou vzdáleného, rozhněvaného božstva, které zahřmělo z vrcholu hory. Spíše bylo možné nyní Boha vnímat jako přístupného, milujícího Otce, který je mezi námi jako ten, kdo slouží (Lukáš 22:27). ¹⁷

Svým úsilím překonat každé pokušení Ježíš zvítězil. Znovu a znovu čerpal sílu ze své nekonečné duše, vyháněl každého démona a každou sobickou vášeň, když se sjednotil s božstvím, které v Něm bylo. V tu chvíli zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lukáš 23:46). To bylo naplnění proroctví, které dal David před tisíci lety: „V tebe, Hospodine, vkládám svou důvěru…. Ty jsi Moje síla. Do Tvé ruky odevzdávám svého ducha; Vykoupil jsi mě, Pane Bože pravdy“ (Žalmy 31:1, 5).

Teprve pak byl boj u konce. Jak je psáno: „A když to řekl, vydechl naposledy“ (Lukáš 23:46).

Praktická aplikace

Když se objeví těžkosti, pokušení a protivenství, lidé mají tendenci reagovat různými způsoby. Mohou se bránit ve vzteku, utíkat ve strachu, být frustrovaní, úzkostliví nebo propadat zoufalství. Ježíš však ukazuje, že existuje i jiná cesta. Používá pokušení, aby se přiblížil svému vnitřnímu božství. Můžeme udělat něco podobného. Můžeme volat k Bohu v modlitbě a dovolit mu, aby nám připomněl pravdu. Pak můžeme na situaci reagovat láskou vedenou pravdou. Budeme-li to dělat během menších pokušení, posílí nás to pro ta větší. Takto budujeme „duchovní svaly“. Proto kdykoli se objeví podráždění, úzkost, defenziva nebo sklíčenost, použijte to jako signál, abyste šli výš. Rozhodni se přiblížit se k Bohu. Řekněte si: "Toto je pro mě příležitost stát se lepším člověkem." Jako Ježíš odmítněte sestoupit. Zvedněte se výš.

Péče o Ježíšovo tělo

47. Když však setník viděl, co se stalo, oslavil Boha a řekl: Opravdu to byl člověk spravedlivý.

48. A všechny zástupy, které se shromáždily k tomu pohledu, viděly, co se stalo, a bil se do prsou, vrátily se.

49. A všichni jeho známí a ženy, které ho následovaly z Galileje, stály opodál a hleděly na to.

50. A hle, [byl] muž jménem Josef, rádce, muž dobrý a spravedlivý,

51. kteří nedali souhlas k radě a skutku jejich; [pocházel] z Arimatie, města Židů, který také sám očekával království Boží.

52. Tento [muž] šel k Pilátovi a požádal o tělo Ježíšovo;

53. A sundal to, zavinul to do plátna a uložil do hrobu vytesaného do kamene, kde ještě nikdo nebyl položen.

54. A ten den byla příprava a sobota začala svítat.

55. A také ženy, které se s Ním shromáždily z Galileje, šly za ním a viděly hrob a to, jak bylo uloženo jeho tělo.

56. A když se vrátili, připravili vonné věci a masti. A skutečně byli v sobotu v klidu podle přikázání.

Lidé, kteří byli svědky ukřižování, viděli nevinného člověka, který se dokázal povznést nad posměšky a posměch davu, odpustit svým žalobcům, slíbit věčný život kajícnému zločinci a vyjádřit svou naprostou důvěru v Boha. Mnozí byli hluboce dojati. Jeden z římských vojáků, kteří stáli na stráži u paty kříže, zvolal: „Jistě to byl spravedlivý muž“ (Lukáš 23:47). Zástupy, které byly svědky ukřižování, se smutkem bily do prsou. Jiní stáli mlčky opodál, ohromeni tím, co se právě stalo. Jak je psáno, někteří se „bili v prsa“, zatímco jiní „stáli opodál a hleděli na tyto věci“ (Lukáš 23:48-49).

Zatímco se někteří bijí do prsou a jiní stojí opodál, muž jménem Josef z Arimatie je pohnut, aby jednal. Poté, co Ježíš „naposled vydechl“, jde Josef k Pilátovi a žádá o povolení vzít Ježíšovo tělo z kříže. Ačkoli se tato událost objevuje v každém evangeliu, pouze v Lukášovi je Josef popsán jako „dobrý a spravedlivý muž“ (Lukáš 23:50). Navíc až u Lukáše zjišťujeme, že ačkoli byl Josef členem rady velekněží a starších, kteří usvědčili Ježíše, „nesouhlasil“ s rozhodnutím rady odsoudit Ježíše z rouhání (Lukáš 23:51).

V nesouhlasu s rozhodnutím většiny představuje Josef z Arimatie použití rozumu a porozumění k povznesení se nad požadavky sobecké vůle. Zatímco sobecká vůle vyžaduje, aby se jí sloužilo, Ježíš učí nesobecké službě a oběti. Zatímco sobecká vůle vyžaduje hněv a pomstu, Ježíš učí lásce a odpuštění. Proces reformace začíná, když je pochopení vyšší pravdy použito k podřízení požadavkům sobecké vůle. ¹⁸

Josef z Arimatie pak tím, že odmítá souhlasit s pohrdavými, samoúčelnými požadavky koncilu, představuje toto vyšší porozumění. Tím se stává živým příkladem toho, co se učí v hebrejských písmech: „Blahoslavený muž, který nekráčí v radě bezbožných, nevkročí na stezku hříšníků a nesedá na sedadle posměvačů. “ (Žalmy 1:1). Také: „Nebudeš následovat zástup dělat zlo“ (Exodus 23:2).

Když Josef z Arimatie požádal Piláta o Ježíšovo tělo, dával tím najevo svou věrnost Ježíši. Zároveň poslouchal mojžíšský zákon, který stanovil, že mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes noc. Ukřižovaný musí být pohřben téhož dne (viz Deuteronomium 21:22-23). A tak, když Josef získal povolení vzít Ježíšovo tělo, „sejmul je, zabalil do plátna a uložil do nového hrobu vytesaného ze skály, kde nikdy nikdo neležel“ (Lukáš 23:53). Josef z Arimatie, tento dobrý a spravedlivý muž, který nesouhlasil s koncilem a čekal na Boží království, dal Ježíše čestně pochovat.

Kromě toho je psáno, že „ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje, je následovaly a pozorovaly hrob a jak bylo položeno jeho tělo“ (Lukáš 23:55). Bylo už pozdě, západ slunce se blížil a sabat se blížil. Tyto ženy, které v každém z nás představují něžnou náklonnost k pravdě, mohly pouze pozorovat Josefovo jednání a to, jak byl Ježíš položen do hrobu. V tuto chvíli není čas pomazat Ježíšovo tělo vonným kořením a oleji, které představují úctu a lásku, kterou mají k Ježíšovu životu a učení. Ale oni se vrátí, po sabatu, aby tak učinili (Lukáš 23:56). ¹⁹

Bylo to těžké období. Ježíš byl ukřižován, uložen do hrobu a uložen. Porazil nepřítele, podmanil si peklo a oslavil své lidství. Byl čas, alespoň na chvíli, odpočívat. Proto tato epizoda končí slovy: „A odpočívali v sobotu podle přikázání“ (Lukáš 23:56). ²⁰

Poznámky pod čarou: