Mighty Works
1. V té době uslyšel tetrarcha Herodes zprávu o Ježíšovi;
2. A řekl svým chlapcům: "To je Jan Křtitel; vstal z mrtvých, a proto v něm působí [tyto] síly." 3. Herodes se usmál.
3. Herodes totiž Jana chytil, svázal ho a dal [ho] do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa.
4. Jan mu totiž řekl: "Není ti dovoleno ji mít." A tak se Jan rozhodl, že ji bude mít.
5. A [ačkoli] ho chtěl zabít, bál se zástupu, protože ho považovali za proroka.
6. Když se však slavily Herodovy narozeniny, Herodiadina dcera tančila uprostřed a Herodovi se zalíbila.
7. Načež se zapřísahal, že jí dá, o cokoli požádá.
8. Když na ni matka naléhala, prohlásila: "Dej mi sem na míse hlavu Jana Křtitele." 9. A tak se Herodes rozhodl, že jí dá hlavu Jana Křtitele.
9. Králi to bylo líto, ale kvůli přísaze a kvůli těm, kdo [u něj] seděli, nařídil, aby [ji] dali.
10. A posílaje, sťal Janovi ve vězení hlavu.
11. Jeho hlava byla přinesena na míse a dána dívce a ta ji [přinesla] své matce.
12. Přišli jeho učedníci, vzali tělo, pohřbili je a přišli a oznámili [to] Ježíšovi.
Na konci předchozího úseku se píše, že Ježíš ve své zemi neudělal mnoho zázraků "pro jejich nevíru" (13:58). Odtud pochází rčení: "Je těžké být prorokem ve vlastní zemi."
Ježíšův vlastní lid však nebyl jediný, kdo nebyl schopen vnímat jeho božství. Tehdejší římský guvernér Galileje, tetrarcha Herodes, patří také mezi ty, kteří Ježíšovu božskou identitu neuznávají. Místo toho má Herodes vlastní teorii o tom, kdo Ježíš je a proč je schopen konat mocné skutky. "To je Jan Křtitel," říká Herodes." Vstal z mrtvých, a proto v něm působí zázračné síly" (14:2).
Proč tomu Herodes věřil? Možný důvod se dozvíte v dalším díle, který nám poskytne pozadí. Herodes Jana Křtitele zatkl, svázal a uvěznil na naléhání Herodiady, manželky Herodova bratra. To proto, že Jan Křtitel kritizoval nedovolený poměr mezi Herodem a jeho švagrovou a řekl Herodovi: "Není dovoleno, abys ji měl" (14:3-4). Janova kritika je v souladu s Mojžíšovým zákonem, který říká: "Nebudeš mít pohlavní styk s manželkou svého bratra" (Leviticus 18:16).
Po letech, při oslavě Herodových narozenin, před ním tančila Herodova nevlastní dcera. Herodes byl tancem mladé dámy tak uchvácen, že jí přísahal, že jí dá vše, co bude chtít. Mladá dáma Herodovu nabídku přijala a na matčinu výzvu řekla: "Dej mi hlavu Jana Křtitele, tady na talíři." (14:8). V reakci na to Herodes nařídil stít Jana v jeho vězeňské cele. Jako důkaz, že Herodesův příkaz byl splněn, jim byla Janova hlava přinesena na talíři a předána mladé dívce, která ji na oplátku dala své matce (viz. 14:10-12).
To vše nám pomáhá vysvětlit Herodovu reakci, když se dozvídá o Ježíšových zázracích. Říká: "To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých." Je možné, že Herodes, pronásledovaný svými strašnými hříchy, věří, že Jan Křtitel vstal z mrtvých prostřednictvím Ježíše, aby mu připomněl jeho špatné činy?
Jak jsme již naznačili, Jan Křtitel představuje jasné učení litery Slova. Podobně i my můžeme někdy odmítnout jasné a přímé učení Slova (Jana Křtitele). A přesto, máme-li vůbec nějaké svědomí, tato jasná učení se nám v mysli stále znovu vynořují spolu s nevyhnutelnými pravdami, jako například: "Nezabiješ", "Nepokradeš", "Nezalžeš" a "Nezcizoložíš". Vzhledem k jejich božskému původu nemůže žádné popírání zabránit tomu, aby v nás pravdy z litery Slova znovu a znovu vyvstávaly.
Degenerace
Podobenství o obnově, která bezprostředně předcházela této epizodě, se zabývala procesem duchovního vývoje. V detailech příběhu o stětí Jana Křtitele však dostáváme reprezentativní obraz postupných stadií, jimiž člověk degeneruje, tj. vrhá se stále hlouběji do popírání pravdy, temnoty falše a žádostivosti požitkářství. Tento proces začíná v té naší části, která touží po něčem, co by neměla mít. V tomto případě je to touha po cizoložství. Je to ta naše část, která nejprve odmítá učení Slova, představované uvržením Jana do vězení. A pak nařizuje, aby toto učení bylo usmrceno, což představuje Janovo stětí.
Jediné, co Heroda dočasně zadrží, je strach ze zástupů. Proto je psáno, že "Herodes chtěl Jana Křtitele usmrtit. Bál se však zástupů, protože ho považovaly za proroka" (14:5). V tomto kontextu představují zástupy aspekty dobra a pravdy, které jsou vloženy do každého lidského srdce - do té naší části, která vnímá svatost božské pravdy. Je to ta naše část, která stále respektuje doslovný smysl Slova, zejména Desatera. To je to, co je míněno výrokem: "Považovali ho [Jana Křtitele] za proroka".
Hlas lidu, který Jana považuje za proroka, však už není dost silný na to, aby Heroda zadržel. Ačkoli čteme, že Herodovi je to líto, osudově se rozhodl. Protože už je příliš pozdě na to, aby se obrátil zpět, nařizuje Jana Křtitele zavraždit (viz. 14:9-10).
Degenerace Herodova ducha, jak je popsána v této epizodě, poskytuje pozoruhodný obraz toho, jak může hřích postupovat v našich životech. Začíná, když se rozhodneme ignorovat literu Slova a popíráme jeho božství. Jan Křtitel je stále naživu, ale na náš život má jen malý vliv. Tehdy jsme uvězněni v temnotě falše.
Když nás však Janovo učení začne pronásledovat, zejména přímé učení Desatera, nenasytné choutky naší temné přirozenosti rozhodnou, že Jana je třeba zcela odmítnout a odstranit z našeho života. Jan Křtitel musí zemřít. Tehdy je Jan zavražděn a jeho hlava je přinesena na podnose.
Když se tato pochmurná epizoda uzavírá, čteme, že Janovi učedníci odnesou tělo, pohřbí ho a pak jdou Ježíšovi oznámit, co se stalo s jejich milovaným vůdcem (14:12). Janovi učedníci, kteří odnášejí jeho tělo a něžně o něj pečují, představují všechny ty, kteří se starají o doslovné pravdy Slova, i když je ostatní přehlížejí, odmítají, a dokonce mrzačí. To je ta část nás, která ví, že litera Slova, ať už s ní lidé dělají cokoli, je nějakým způsobem hodna naší největší úcty.
Praktická aplikace
Příběh tetrarchy Heroda a jeho reakce na Janovu kritiku představuje ty aspekty naší nižší přirozenosti, které hluboce nesnášejí jakoukoli formu kritiky, zejména kritiku, která odhaluje naše morální chyby a nedostatky. I když je Janova kritika pravdivá, Herodes ji nepřijal. To je znázorněno Janovým uvězněním a nakonec stětím. Praktická aplikace tedy zní: Neodmítejte rychle kritiku a nemějte odpor k těm, kdo ji nabízejí. Místo toho se ptejte sami sebe: "Je to pravda?". "Je v tom nějaká část pravdivá?". Pokud ano, zeptejte se sami sebe: "Jak mohu tuto informaci využít, aby mi pomohla růst?".
Nakrmení pěti tisíc
13. Když to Ježíš uslyšel, odjel odtud na lodi na opuštěné místo sám; když to uslyšely zástupy, šly za ním pěšky z měst.
14. Když Ježíš vyšel ven, uviděl zástup mnoha lidí, byl jimi pohnut soucitem a uzdravil ty z nich, kteří byli nemocní.
15. A když byl večer, přišli k němu jeho učedníci a řekli: "To místo je opuštěné a hodina už minula; rozešli zástupy, aby si, jdouce do vesnic, nakoupili jídla." 16. Když Ježíš přišel, řekl jim: "Ne, ne.
16. Ježíš jim však řekl: "Nemusejí odcházet, dejte jim najíst." 17. "Ať jdou pryč," odpověděli mu.
17. Oni mu však řekli: "Nemáme tu nic než pět chlebů a dvě ryby." On jim odpověděl: "Nemáme tu nic než pět chlebů a dvě ryby."
18. On řekl: "Přineste mi je sem." A tak se vrátili.
19. Nařídil zástupům, aby si lehli na trávu, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, pohlédl k nebi, požehnal, lámal a dával chleby učedníkům a učedníci zástupům.
20. Všichni se najedli a nasytili se; přebytečné kousky pak sebrali, plných dvanáct košů.
21. A těch, kteří jedli, bylo asi pět tisíc mužů, kromě žen a malých dětí.
Poté, co se Ježíš dozví zprávu o Janově smrti, odjíždí lodí na odlehlé místo, aby byl sám. Zdá se, že potřebuje čas, aby mohl truchlit nad ztrátou Jana Křtitele. Zástupy ho však následují a nedávají mu šanci izolovat se. Když vidí zástupy, je pohnut soucitem s nimi a uzdravuje jejich nemocné (viz. 14:14).
To je krásný obraz Ježíšova božství, které má přednost před jeho lidstvím. Ačkoli měl všechny důvody k tomu, aby truchlil a strávil nějaký čas o samotě, potřeby zástupů se Ho dotýkají a On je pohnut soucitem. I v našem životě jsou chvíle, kdy cítíme potřebu truchlit nad nějakým neúspěchem nebo zklamáním, ale zároveň cítíme volání ke službě a dotýkají se nás potřeby druhých. Stejně jako Ježíš "jsme pohnuti soucitem".
Večer přicházejí učedníci za Ježíšem a říkají mu, že je čas poslat zástupy pryč. Říkají: "Tohle je opuštěné místo a hodina je pozdní. Pošli zástupy pryč, ať jdou do vesnic a nakoupí si jídlo" (14:15). Ježíš má však na mysli něco jiného. Říká: "Nemusí odejít. Dejte jim něco k jídlu" (14:16).
Učedníci museli být překvapeni a zmateni. Je tam více než pět tisíc lidí, z nichž mnozí jsou chudí, nemocní a hladoví. Učedníci nemají dostatek jídla, ani zdaleka ne tolik, aby je všechny nasytili. Co jim mají dát? A jak chtějí nakrmit tolik lidí? Vždyť učedníci mají jen pět chlebů a dvě ryby.
Ačkoli Ježíš chápe jejich zmatek, má na mysli větší plán. "Přineste mi je sem," říká učedníkům a ti mu přinášejí chleby a ryby. Kdykoli se ve slově objeví dvojí význam, jako v tomto případě, kdy čteme o "chlebech" a "rybách", můžeme si být jisti, že je v tom hlubší, duchovní význam. Nejčastěji tento druh duality představuje dva základní aspekty božství: dobro ("chléb") a pravdu ("ryba"). 1
V posvátné symbolice je slovo "chléb" spojováno s dobrotou a láskou, protože je teplý a měkký, a také s dobrou zemí, z níž vyrůstá. Slovo "ryba" je spojováno s pravdou a inteligencí kvůli čisté, chladné vodě (rovněž symbol pravdy), v níž plave. Ryby tedy představují "živou pravdu". Dohromady tvoří vlastnosti dobra a pravdy (chléb a ryba) podstatu Boha. Abychom pochopili vnitřní význam tohoto podobenství a mnoha dalších, která následují, je důležité porozumět těmto základním symbolům. 2
Ježíš pak bere od učedníků pět chlebů a dvě ryby, vzhlíží k nebi a žehná tomu, co mu učedníci dali. Z duchovního hlediska to vypovídá o lásce a pravdě, které máme jako lidé. Jak bychom vůbec mohli mít dost na to, abychom nasytili zástupy? Někdy nemáme ani dost lásky, abychom uspokojili potřeby své vlastní rodiny, ani dost moudrosti, abychom se vyrovnali s výzvami, které nám každý den přináší.
Pokud však vše, co máme, přineseme Pánu a uznáme ho za zdroj veškeré lásky a moudrosti, požehná našemu úsilí a kupodivu znásobí vše, co nám již dal. Výsledkem bude, že zástupy v nás i kolem nás budou sytit Jeho láska a moudrost. Jak je psáno: "Požehnal, lámal a dával chleby učedníkům a učedníci dávali zástupům. Všichni tedy jedli a nasytili se a učedníci vzali dvanáct košů z úlomků, které zbyly" (14:19-20).
Tento podivuhodný zázrak, viděný ve světle nepřetržitého vnitřního smyslu, je ve skutečnosti pokračováním lekcí, které se učí v podobenstvích o obnově. Bůh skutečně zasévá dobré semeno do dobré půdy vnímavého srdce (13:23). Je to srdce, které uznává Boha jako zdroj všech věcí; je to srdce, které objevilo "drahocennou perlu" (13:46). Právě toto uznání nám umožňuje nést ovoce a konat dobré skutky v našem životě "některé stonásobně" (13:23). V rozmnožení chlebů a ryb vidíme zázračný projev této pravdy.
Mnozí lidé vidí a uznávají Boží působení v rozmnožení semen v bohatou úrodu a ve způsobu, jakým se řeky a oceány neustále doplňují. Je to skutečně zázrak přírody. Ježíš zde však koná ještě větší zázrak a ukazuje, co může udělat pro každého z nás po duchovní stránce. Může nás naplnit svou láskou (chlebem) a nadchnout svou pravdou (rybou), pokud k němu přicházíme, uznáváme moc jeho slova a usilujeme o jeho požehnání pro své úsilí.
Toto je druhý případ, kdy Ježíš prokázal svou moc nad přírodními silami. Již dříve tak učinil, když uklidnil vlny a moře - čímž znázornil klid a mír, který může přinést každému z nás. Učedníci tehdy mohli jen přihlížet a žasnout (viz. 8:27). Tentokrát však mají zcela jinou úlohu. Ve skutečnosti se na zázraku aktivně podílejí, protože to oni přinášejí Ježíšovi chléb a ryby a jsou to oni, kdo krmí zástupy. Prostřednictvím tohoto krásného příběhu nám Ježíš ukazuje, jak důležitou roli můžeme hrát při záchraně duší, pokud se nejprve obrátíme na Boha, aby nám požehnal.
Praktická aplikace
Bezprostředně před zázračným rozmnožením chlebů a ryb se Ježíš na chvíli podívá k nebi a pronese požehnání. Jak je psáno: "Vzal pět chlebů a dvě ryby, pohlédl k nebi, požehnal a chleby rozlámal" (14:19). Je to důležitá připomínka toho, že každý zázrak v našem životě začíná tím, že nejprve uznáme Boha a požádáme ho o požehnání. V praxi to znamená, že než začnete s jakýmkoli úsilím - zejména s tím, které se může zdát nemožné - obraťte se na Pána a požádejte ho o požehnání. Zatímco "vzhlížení vzhůru" se provádí vnitřně, nezanedbávejte význam fyziologie. Fyzický akt vzhlížení vzhůru může pomoci změnit stav vaší mysli a vzbudit naději. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Pozvednu své oči k Hospodinu. Odkud mi přijde pomoc? Má pomoc přichází od Hospodina, Stvořitele nebe a země" (Žalmy 121:1-2). 3
Chůze po vodě
22. Ježíš hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a šli před ním na druhý břeh, zatímco zástupy propouštěl.
23. Když zástupy propustil, vystoupil sám na horu, aby se modlil, a když nastal večer, zůstal tam sám.
24. Loď už byla uprostřed moře, zmítaná [vlnami], neboť foukal protivítr.
25. Ve čtvrté noční hlídce k nim přišel Ježíš a procházel se po moři.
26. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zneklidnili se a řekli: "Je to přízrak!" A vykřikli strachem.
27. Ale Ježíš k nim hned promluvil: "Mějte důvěru, já jsem, nebojte se!" A oni se na něj obrátili.
28. Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li ty, přikázal jsi mi, abych k tobě přišel po vodě." 29. "A co je to?" zeptal se Petr.
29. On řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi a šel po vodě, aby přišel k Ježíši.
30. Při pohledu na silný vítr se však vyděsil a začal se potápět a zvolal: "Pane, zachraň mě!" A když se Petr potopil, řekl: "Pane, zachraň mě!"
31. A Ježíš hned vztáhl [svou] ruku, uchopil ho a řekl mu: "[Ó] ty malověrný, proč jsi pochyboval?" 32.
32. Když vstoupili na loď, vítr se utišil.
33. Ti, kdo byli na lodi, se mu poklonili a řekli: "Opravdu, ty jsi Boží Syn."
Ježíš, Mistr Učitel, pečlivě vychovává své učedníky a vybavuje je pro jejich službu. Hlavní lekcí je samozřejmě bez ohledu na jednotlivé služby to, aby se zcela spolehli na Ježíše, aby ho považovali za střed svého života a aby na něj neustále upírali svůj zrak. Pokud se objeví jakékoli zaváhání, jakákoli myšlenka, že mohou uspět bez Něho, budou ochabovat a selhávat.
V následující epizodě Ježíš tuto pravdu demonstruje velmi názorným způsobem. Bere je dolů k moři a posílá je samotné na loďce. On zatím odchází na horu, aby se modlil, a zůstává tam až do večera. Během této doby mimo Ježíše se učedníci dostávají do potíží. Jak je psáno: "Člun byl nyní uprostřed moře a zmítaly jím vlny, protože foukal protivítr" (14:24).
Když se učedníci naposledy shromáždili na lodi, byla také bouře a rozbouřené moře. V té době byl Ježíš s nimi ve člunu a zdánlivě spal. To představuje ty chvíle duchovního pokušení, kdy máme pocit, že Pán je sice přítomen, ale nezajímá se o nás. Tentokrát se však zdá, že je zcela nepřítomen, což představuje ještě hlubší stav pokušení. Pravdou však je, že Bůh nikdy nespí a nikdy není nepřítomen. Navzdory všemu zdání opaku - zejména v dobách největších bolestí - je Bůh důvěrně přítomen s každým z nás, skrytě nás podporuje a podpírá způsobem, který nemůžeme vidět ani vnímat. 4
Tuto duchovní pravdu představuje Ježíš, který kráčí po vodě směrem k jejich rozbouřenému člunu. Je čtvrtá noční hlídka, někdy mezi třetí a šestou hodinou ranní, a proto je ještě tma - přinejmenším taková, že nejsou schopni Ježíše poznat. Místo toho si myslí, že vidí ducha. Jak je psáno: "Když ho učedníci viděli kráčet po moři, zneklidněli a říkali: 'Je to duch'. A křičeli strachem" (14:26). Ježíš se je přesto snaží utěšit slovy: "Buďte dobré mysli. To jsem já, nebojte se" (14:27). Peter si není tak jistý. Chce nějaký důkaz, že je to opravdu Ježíš a ne duch. Říká tedy: "Pane, jsi-li to ty, přikázal jsi mi, abych k tobě přišel po vodě" (14:28).
V předchozí epizodě učedníci nasytili zástupy. Podíleli se na úžasném zázraku, ale sami nic zázračného neudělali. Vlastně až do této chvíle učedníci nic úžasného neudělali. Ačkoli je Ježíš skutečně pověřil, aby šli a hlásali dobrou zprávu, není zaznamenáno, že by vykonali nějaký zázrak. Žádná uzdravení. Žádné zázraky. Žádné vyhánění démonů. Nikdo nebyl vzkříšen z mrtvých. Ale to všechno se má změnit, když Ježíš řekne Petrovi prosté slovo: "Pojď" (14:29).
A pak se to stane. Petr vystoupí z lodi a začne kráčet po vodě směrem k Ježíši - skutečný zázrak (viz. 14:29). Zde máme krásný obraz prosté, důvěřivé víry: Ježíš říká: "Pojď" a Petr odpovídá s vírou. První velký zázrak pro učedníky začal. Petr skutečně chodí po vodě. Jakmile však Petr přesune svou pozornost na "bouřlivý vítr", naplní ho strach a začne se potápět. Když se potápí do moře, volá na Ježíše: 'Pane, zachraň mě'" (14:30). Ježíš okamžitě natáhne ruku, chytí Petra a společně nastoupí do člunu.
V našem životě jsou chvíle, kdy naši pozornost upoutá "bouřlivý vítr", hluk a zmatek způsobený každodenními požadavky a rušivými myšlenkami, které někdy vytěsňují vědomí Boží přítomnosti. Jsou to chvíle, kdy nevidíme jasně, chvíle, kdy pochybujeme, zda je Bůh s námi. Stejně jako Petr si nejsme jisti, zda je Ježíš skutečně přítomen. "Pane, jsi-li to ty..." říká. Pravá víra nepochybuje o Boží přítomnosti ani o jeho bezpodmínečné lásce. V pravé víře vůbec neexistují žádná "jestli".
Nicméně i přes naše pochybnosti nás Pán zve, abychom k němu přišli, vystoupili ze své zóny pohodlí a důvěřovali výhradně jemu. Při tomto kroku musíme upírat svůj zrak na Ježíše, nedívat se napravo ani nalevo a nedbat na bouřlivé větry, které se dožadují naší pozornosti. 5
Je pravda, že ne vždy se nám to daří. Někdy se nám stává, že propadáme pochybnostem, nedůvěře, zděšení a zoufalství. Přesto je tu pro nás vždy Pán s nataženou náručí a vřelým úsměvem, který nám říká: "Ó, vy malověrní. Proč jsi pochyboval?" (14:31). O chvíli později jsou Ježíš a Petr spolu na lodi a vše je v pořádku: "A když vstoupili do člunu, vítr ustal" (14:32). 6
V jedné z předchozích epizod, kdy Ježíš utišil vítr a moře, učedníci reagovali slovy: "Kdo to může být, že ho poslouchají i větry a moře?" (8:27). Tentokrát je však jejich reakce velmi odlišná. Čteme: "Tehdy přistoupili ti, kdo byli na lodi, a klaněli se mu se slovy: 'Opravdu jsi Boží Syn'" (14:33).
Dobře se poučili. Od nynějška má být Ježíš zdrojem a středem jejich života a předmětem jejich uctívání. V jejich očích už není "synem Davidovým, synem Abrahamovým" (1:1). Jeho božství začíná zářit skrze jeho lidství. Pomalu a postupně se zjevuje jako Boží Syn.
Víra z Genezaretu
34. Když přešli na druhý břeh, přišli do země Genezaret.
35. Lidé z toho místa, kteří Ho znali, rozeslali po celém kraji a přivedli k Němu všechny, kdo měli nějakou nemoc;
36. A prosili ho, aby se jen dotkli lemu jeho roucha, a kolik se jich dotklo, bylo zachráněno.
Když tato kapitola končí, Ježíš a jeho učedníci přicházejí do Genezaretu, města na severozápadním pobřeží Galileje. Zde se setkávají s lidmi, kteří projevují naprostou víru v Ježíšovu moc uzdravovat - což je velký kontrast k váhavé víře Petra, kterému Ježíš řekl: "Ó, ty malověrný. Proč jsi pochyboval?"
Na rozdíl od Petra, který řekl: "Pane, jsi-li to ty," lidé v Genezaretu Ježíše okamžitě poznávají a přivádějí k němu všechny nemocné (14:35). Jejich víra je tak silná, že věří, že nemocný může být uzdraven pouhým dotykem lemu jeho roucha. Taková je prostota a velikost jejich víry. Jak je psáno: "A kolik se jich dotklo, tolik jich bylo uzdraveno" (14:36).
Tato epizoda je podobná příběhu o ženě s krvotokem, která byla uzdravena, když se dotkla lemu Ježíšova roucha (viz. 9:20). V komentáři k této epizodě jsme poukázali na to, že výraz "lem jeho roucha" představuje nejvnější aspekty Slova - doslovný smysl. Stejně jako nás oděv chrání před extrémními vlivy počasí, chrání nás pravdy Slova před duchovní újmou. Oděv tedy obecně označuje silnou, ochrannou vlastnost božské pravdy. V Žalmech například čteme, že "Hospodin je oděn, opásal se silou" (Žalmy 93:1). To odkazuje na moc Boží pravdy. 7
Věřit, že litera Slova má v sobě božskou moc, a používat ji ve svém životě znamená dostat se pod Boží ochranu a být uzdraven ze svých duchovních slabostí. To je moc Slova, a to i v jeho nejvnější podobě. Když čteme Slovo, žijeme podle jeho učení, "dotýkáme se ho" a dovolujeme mu, aby se zase dotýkalo našeho života, jsme stejně jako lidé z Genezaretu "dokonale uzdraveni".
Tato kapitola, která začíná stětím Jana Křtitele, končí uzdravením "všech nemocných" v zemi Genezaretské (14:36). Doslovný smysl slova navzdory Herodovým pokusům o jeho zničení stále převládá. Jan Křtitel, který představuje uzdravující pravdy doslovného smyslu Slova, žije dál a koná mocné skutky ve všech, kdo věří.
Poznámky pod čarou:
1. AC 3880:4: “Ve Slově se běžně vyskytují dvojí výrazy, z nichž jeden se vztahuje k tomu, co je nebeské neboli dobré, a druhý k tomu, co je duchovní neboli pravdivé, takže v každé jednotlivé části Slova může existovat božský sňatek, a tedy sňatek dobra a pravdy." Viz také Nebeská tajemství 590: “Každá myšlenka, kterou člověk myslí, obsahuje něco z chápání a něco z vůle, tedy něco z myšlení a něco z lásky..... Proto se u proroků, zejména u Izajáše, téměř všude vyskytují dvojí výrazy pro všechno, přičemž jeden z nich ztělesňuje to, co je duchovní, druhý to, co je nebeské."
2. Nebe a Peklo 114: “Doslovný smysl se skládá z věcí, které jsou ve světě, ale duchovní smysl se skládá z věcí, které jsou v nebi, a protože spojení nebe se světem se děje prostřednictvím korespondencí, proto je Slovo dáno tak, že každý detail, dokonce i ta nejmenší jota (iota), jsou v korespondenci. Slovo je vlastně napsáno prostřednictvím čistých korespondencí."
3. AC 6468:3: “V nebi je Pán středem pozornosti všech. Ti v nebi hledí vzhůru, směrem k Němu, zatímco ti v pekle hledí dolů, pryč od Něho." Viz také Nebeská tajemství 7607: “Lidé byli stvořeni tak, aby mohli vzhlížet vzhůru k nebi, dokonce k Bohu, a také aby mohli vzhlížet dolů ke světu a zemi. Tím se lidé liší od zvířat. A lidé se dívají nahoru nad sebe nebo k nebi, dokonce k Božskému, když mají na zřeteli bližního, zemi, církev, nebe a především Pána; ale dívají se dolů pod sebe, když mají na zřeteli sebe a svět." Viz také Pravé křesťanské náboženství 69[3]: “Všichni lidé, dokud žijí na světě, kráčejí po cestě uprostřed mezi nebem a peklem a jsou v rovnováze, to znamená, že mají svobodnou vůli vzhlížet vzhůru k Bohu nebo dolů do pekla. Pokud vzhlížejí vzhůru k Bohu, uznávají, že veškerá moudrost pochází od Boha. Pak je jejich duch skutečně přítomen mezi anděly v nebi."
4. Pravé křesťanské náboženství 126: “V pokušení to vypadá, jako by člověk zůstal sám, ale není tomu tak, protože Bůh je tehdy s člověkem nejblíže, v nejhlubších zákoutích jeho ducha, a skrytě mu poskytuje podporu."
5. Božská Prozřetelnost 253: “Všichni lidé, kteří se narodí, ať je jich kolik chce a jsou jakéhokoli náboženství, mohou být spaseni, jen pokud uznávají Boha a žijí podle přikázání Desatera."
6. Pravé křesťanské náboženství 787: “Protože jsou lidé přirození, myslí přirozeně. A protože spojení s Bohem musí existovat v myšlení, a tedy v náklonnosti člověka, je tomu tak i v případě, kdy lidé přemýšlejí o Bohu jako o Osobě. Spojení s neviditelným Bohem je jako spojení zraku oka s prostorem vesmíru, jehož hranice jsou neviditelné. Je to také jako vidění uprostřed oceánu, které sahá do vzduchu a na moře a ztrácí se. Na druhé straně spojení s viditelným Bohem je jako pohled na člověka ve vzduchu nebo na moři, který rozpřahuje ruce a zve do náruče. Každé spojení Boha s lidmi totiž musí být také vzájemným spojením lidí s Bohem; a takové vzájemné spojení není možné jinak než s viditelným Bohem." Viz také Pravé křesťanské náboženství 107: “Nikdo z křesťanů nevstoupí do nebe, pokud neuvěří v Pána Boha Spasitele a nepřistoupí k němu sám."
7. Nebeská tajemství 9959: “Pravdy jsou to, co chrání dobro před zlem a lží a co jim odolává; a veškerá moc, kterou má dobro, je skrze pravdy."
