¹³ Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

¹⁵ Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

¹⁶ U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

¹⁷ On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

¹⁸ Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

¹⁹ On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

²⁰ On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

²¹ On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

²² On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

²³ On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

²⁴ On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

²⁵ Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

¹ Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

² Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

³ Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

⁴ Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

⁵ Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

⁶ Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

⁷ Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

⁸ Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

⁹ Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

¹⁰ V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

¹¹ Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

¹² Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

¹³ Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

¹⁴ Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

¹⁵ By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

¹⁶ Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

¹⁷ Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

¹⁸ Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

¹⁹ Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

²⁰ Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

²¹ Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

²² Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

²³ Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

²⁴ Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

²⁵ Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

²⁶ Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

²⁷ A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

²⁸ Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

¹ Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

² Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

³ A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

⁴ Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

⁵ Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

⁶ Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁷ O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

⁸ By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

⁹ Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹³ Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

¹⁴ Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

¹⁵ Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁶ Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

¹⁷ Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

¹⁸ Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

¹⁹ Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

²⁰ Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

²¹ Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

²² Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

¹ Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

² Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

³ Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

⁴ Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

⁵ Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

⁶ Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

⁷ Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

⁸ Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

⁹ Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

¹⁰ I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

¹¹ Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

¹² Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

¹³ Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

¹⁴ Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

¹⁵ An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

¹⁶ Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

¹⁷ Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

¹⁸ Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

¹⁹ Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

²⁰ Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

²¹ Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

²² Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

²³ Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

²⁴ Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

²⁵ Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

²⁶ Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

²⁷ Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

²⁸ A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

²⁹ Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

³⁰ Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

³¹ Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

³² Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

³³ Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

³⁴ Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

³⁵ Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.

¹ A odpovídaje Job, řekl:

² Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

³ Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

⁴ Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

⁵ Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

⁶ Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

⁷ Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

⁸ A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

⁹ Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

¹⁰ Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.