¹³ Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

¹⁴ Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

¹⁵ Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

¹⁶ Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

¹⁷ Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

¹⁸ Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

¹⁹ Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

²⁰ Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

²¹ Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

²² Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

²³ Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

²⁴ Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

²⁵ Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

¹ Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

² Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.

³ Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?

⁴ Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?

⁵ Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,

⁶ Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.

¹ A odpovídaje Job, řekl:

² Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?

³ Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?

⁴ Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?

⁵ Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.

⁶ Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.

⁷ Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.

⁸ Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.

⁹ On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.

¹⁰ Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.

¹¹ Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.

¹² Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.

¹³ Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.

¹⁴ Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?

¹ Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:

² Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,

³ Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,

⁴ Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.

⁵ Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.

⁶ Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.

⁷ Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.

⁸ Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?

⁹ Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?

¹⁰ Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?

¹¹ Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.

¹² Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?

¹³ Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:

¹⁴ Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.

¹⁵ Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.

¹⁶ Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:

¹⁷ Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.

¹⁸ Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.

¹⁹ Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.

²⁰ Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.

²¹ Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.

²² Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.

²³ Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.

¹ Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

² Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

³ Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

⁴ Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

⁵ Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

⁶ V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,

⁷ K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,

⁸ Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.

⁹ K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.

¹⁰ Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.

¹¹ Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.

¹² Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?

¹³ Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.

¹⁴ Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.

¹⁵ Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

¹⁶ Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

¹⁷ Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

¹⁸ Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

¹⁹ Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

²⁰ Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?

²¹ Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.

²² Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.

²³ Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.

²⁴ Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,

²⁵ Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.

²⁶ On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

²⁷ Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.

²⁸ Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

¹ Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

² Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

³ Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

⁴ Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

⁵ Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

⁶ Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

⁷ Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

⁸ Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

⁹ Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

¹⁰ Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

¹¹ Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.