Kapitola sedmnáctá
Ježíšova modlitba na rozloučenou
1. Když Ježíš pronesl tato slova, pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla hodina; oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe."
Když Ježíš začal svou veřejnou službu, mluvil o poslední "hodině", která nakonec přijde, ale v neznámém čase. Poprvé se Ježíš o této poslední hodině zmínil během svatební oslavy, když mu matka řekla: "Nemají víno." Ježíš se však o této poslední hodině nezmínil. Ježíš jí na to odpověděl: "Ženo, co má tvá starost společného se mnou? Moje hodina ještě nepřišla" (Jan 2:3-4).
O dva roky později, v době svátku stánků, Ježíšovi bratři ho vybídli, aby se vydal do Jeruzaléma na každoroční oslavu. Ježíš se nejprve zdráhal jít. Proto svým bratrům řekl: "Nepůjdu na tento svátek, neboť můj čas ještě zcela nenastal" (Jan 7:8).
V posledním týdnu Ježíšova veřejného působení, těsně po jeho triumfálním vjezdu, pak Ježíš řekl: "Přišla hodina, aby byl Syn člověka oslaven" (Jan 12:23). A o čtyři verše později Ježíš řekl: "Nyní se má duše trápí, a co mám říci? 'Otče, zachraň mě od této hodiny'? Ale proto jsem přišel do této hodiny. Otče, oslav své jméno" (Jan 12:27).
Nakonec, na konci své řeči na rozloučenou, Ježíš říká svým učedníkům: "Vskutku, přichází hodina, ano, už přišla, kdy se rozprchnete, každý ke svému, a mě necháte samotného. A přece nejsem sám, protože Otec je se mnou" (Jan 16:32). Ježíš pak utěšuje své učedníky povzbudivými slovy: "To jsem vám řekl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět" (Jan 16:33).
Zde začíná další epizoda. Ježíš právě řekl, že dokud je u Otce, nemůže být nikdy sám. Je proto nanejvýš vhodné, že Ježíš nyní pozvedá oči k nebi a říká: "Otče, přišla hodina; oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe" (Jan 17:1).
Vzájemné spojení
Ježíš pronáší tato slova právě večer, kdy bude zajat, spoután, předveden před úřady a postaven před soud. V rámci přípravy na to, čím má projít, se Ježíš obrací k Otci v modlitbě a prosí o posilu, aby mohl nadcházející zkoušku podstoupit s vírou a odvahou. V této souvislosti je důležité poznamenat, že oslavení je obousměrný proces. Ježíš se modlí, aby Otec oslavil Syna, aby Syn na oplátku oslavil Otce.
Na hlubší úrovni Ježíš hovoří o konečném a úplném spojení mezi láskou, která je jeho božskou duší, a pravdou, kterou přišel učit. Stejně jako láska naplňuje pravdu silou, pravda zase dává soustředění a směr lásce. Je to vzájemný proces, kdy každá z nich posiluje a oslavuje tu druhou. Jinak řečeno, pravda se naplňuje svou plnou slávou, když je naplněna Boží dobrotou. A dobrota se naplno projevuje, když působí skrze pravdu. 1
To lze vztáhnout i na vzájemný vztah mezi duší a tělem. Duše nemá moc jednat bez těla a tělo nemá moc jednat bez duše. Obojí je nezbytné; oba musí působit společně jako jeden celek. Hudebníci, umělci a tanečníci se musí naučit svému řemeslu, aby mohli plně projevit svou vášeň. Prostřednictvím hlasu zpěváka, ruky sochaře a pohybu tanečníka se duše vyjadřuje. Podobně nás pravda osvobozuje, abychom mohli vyjádřit lásku, která je v naší duši. 2
Když láska přichází na svět skrze pravdu, je oslavena jak láska, tak pravda. Když spolupracují jako jeden celek, pravda se nakonec stává moudrostí a láska nabývá podoby užitečné služby. Ve skutečnosti se tak vzájemným spojením oslavují. To je tedy vnitřní smysl prvního verše Ježíšovy modlitby: "Otče, přišla hodina; oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe" (Jan 17:1). Láska oslavuje pravdu a pravda oslavuje lásku. Proces oslavení se uskuteční právě prostřednictvím tohoto trvalého a stále se prohlubujícího spojení. Bude to Ježíšova nejkrásnější hodina. 3
Praktická aplikace
Slovní spojení "nejkrásnější hodina" nemusí znamenat konkrétní časový okamžik ani konkrétní hodinu na ručičkách hodin. Spíše se vztahuje k události, při níž někdo projevil obrovskou víru, odvahu a vytrvalost. V tomto ohledu přichází naše nejlepší hodina vždy, když jsme vyzváni, abychom se povznesli nad podněty a touhy naší nižší přirozenosti. Tehdy je čas obrátit se k Pánu v modlitbě, vyvolat v mysli pravdu a pak podle ní jednat s vědomím, že Bůh do své pravdy proudí s láskou a mocí. Jako praktickou aplikaci pak uvažujte o Ježíšových slovech: "Otče, přišla hodina; oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe." V tomto případě je třeba, abyste si uvědomili, že Ježíšova slova jsou pro vás důležitá. Kdykoli je zraněno vaše ego, zmařen vlastní zájem nebo hrozí zklamání, řekněte si: "Otče, přišla hodina....". Ať je to příležitost posílit svůj vztah s Bohem tím, že plně přijmete vše, co vám v danou chvíli nabízí, a pak mu to oplatíte odpovídajícím jednáním. Takto ve vás Bůh buduje novou vůli, abyste mohli oslavovat Boha. 4
Láska nás přitahuje k pravdě
2. Jako jsi mu dal moc nad každým tělem, aby [co se týče] všeho, co jsi mu dal, jim dal život věčný.
3. A to je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a [toho], kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
4. Oslavil jsem Tě na zemi, dokončil jsem dílo, které jsi mi dal vykonat.
5. A nyní mě, Otče, oslav u sebe, tou slávou, kterou jsem měl u tebe, než byl svět.
V této nejsvětější modlitbě se Ježíš modlí, aby ho Otec oslavil a aby on oslavil Otce, zvláště když očekává výzvy, pokušení a muka své poslední hodiny. Bude to poslední krok v Ježíšově procesu oslavení. Díky tomuto procesu by Ježíš dosáhl konečné jednoty s Otcem. V důsledku toho by se všem lidem otevřela cesta k Bohu v jeho vzkříšeném a oslaveném lidství. Od této chvíle by mohli přijímat vše, co Bůh chce svému lidu dát, pokud by se jen rozhodli to přijmout. 5
Když Ježíš pokračuje v modlitbě k Otci, říká: "Dal jsi Synovi moc nad každým tělem, aby dal věčný život tolika lidem, kolik jsi mu jich dal" (Jan 17:2). V doslovném smyslu se říká, že Otec dává Synovi lidi. Hlouběji to znamená, že láska, která se nazývá "Otec", přitahuje lidi k pravdě, která se nazývá "Syn". 6
Když jsme přitahováni k Ježíši a začneme do svého života vkládat jeho pravdu, začne docházet k postupné proměně. I když nemůžeme říci, že jsme "oslaveni" stejným způsobem jako Ježíš, můžeme skutečně říci, že neodbytné požadavky naší nižší přirozenosti, které nám kdysi vládly, tak již nečiní; místo toho jim vládneme my. Jak se píše v hebrejských písmech: "Zajmou je, jejichž zajatci byli, a budou vládnout nad svými utlačovateli" (Izajáš 14:2).
Takto má Syn "moc nad každým tělem". V tomto kontextu se výraz "tělo" vztahuje k požadavkům naší nižší přirozenosti. A "Syn" odkazuje nejen na Ježíše, ale také na božskou pravdu, kterou učí. Právě božská pravda, spojená s božskou láskou, má moc potlačit bezohledné, sebestředné pudy naší egocentrické přirozenosti. Toto mocné spojení pravdy naplněné láskou má skutečně moc nad každým tělem. 7
Láska, která nás přitahuje k Ježíši, není složitá. Zjednodušeně řečeno, je to láska k tomu, abychom se stali dobrým člověkem, ne proto, že si tím zlepšíme pověst, že budeme populárnější nebo že se nám zvýší majetek, ale prostě proto, že se chceme stát takovým člověkem, jakým nás chce mít Bůh. Ať už říkáme "láska, která nás přitahuje k Ježíši", nebo "láska, která nás přitahuje k pravdě", jde o totéž. Jak Ježíš řekl dříve v tomto evangeliu: "Pravda vás osvobodí" (Jan 8:33), a o tři verše později dodává: "Syn vás vysvobodí" (Jan 8:36).
Lásku, která nás přitahuje k pravdě, bychom mohli přirovnat k lásce, kterou chovají oddaní lékaři ke svým pacientům. Pokud pokračují ve studiu medicíny nebo vyvíjejí nové léčebné techniky, není to proto, aby si zvýšili výdělečné možnosti nebo dosáhli většího obdivu. Spíše proto, aby lépe sloužili lidem, o které se starají. Lásku, která nás přitahuje k pravdě, bychom také mohli přirovnat k lásce starostlivých rodičů, kteří si osvojují rodičovské dovednosti. Není to proto, aby účinněji ovládali své děti, ale spíše proto, aby pomohli svým dětem rozkvést v lidi, k nimž je Bůh stvořil. Podobně by se láska, která nás přitahuje k pravdě, dala přirovnat k lásce, kterou k sobě chovají věrní manželští partneři. Pokud se učí novým komunikačním dovednostem, není to proto, aby si dokázali svou pravdu nebo dosáhli svého, ale spíše proto, aby prohloubili svou vzájemnou lásku.
Toto jsou tedy některé ze způsobů, jak láska přitahuje lidi k pravdě. Jinými slovy, láska se chce s pravdou spojit, aby byla co nejužitečnější. Při tomto druhu užitečné služby nejde o uznání nebo odměnu. Jde spíše o to, aby člověk poznal Boha, věřil v něj a s láskou plnil jeho vůli. Věčný život tedy spočívá v poznání jak božské lásky, která se nazývá "jediný pravý Bůh", tak božské pravdy, která se nazývá "Ježíš Kristus". Proto v dalším verši Ježíš říká: "A to je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17:3). 8
Tyto dvě věci, božská láska a božská pravda, nejsou dvě, ale jedna. Jsou jedno, jako je jedno teplo a světlo ohně. A když se v nás láska a moudrost, neboli dobro a pravda, spojí v jedno, byť jen v omezené míře, nejsme již převážně motivováni sobeckými touhami. Místo toho nás motivuje především láska k Bohu a láska k bližnímu. Když se toto ustálí jako náš základní charakter a stane se nebeským zvykem, zrodí se v nás nová přirozenost. Tuto novou přirozenost, která se skládá z nového chápání i nové vůle, Ježíš nazývá "věčným životem". Jde o poznání Boží lásky a moudrosti tím, že žijeme podle Božích přikázání. 9
Dílo, které Ježíš dokončil
Až do tohoto okamžiku božského vyprávění Ježíš nikomu nedovolil, aby ho polapil. To proto, že měl ještě práci, kterou musel vykonat. Jak často říkal: "Moje hodina ještě nepřišla." A tak se stalo. Bylo třeba kázat, uzdravovat lidi a poučovat učedníky. Po celou tuto dobu Ježíš naplňoval Písma, čímž podával přesvědčivý důkaz, že je zaslíbeným Mesiášem.
Přesto se Ježíš nikdy nepovyšoval nad Boha. Místo toho vždy ctil a oslavoval Otce tím, že mu připisoval všechny věci. Ježíš například řekl: "Syn nemůže sám od sebe nic učinit" (Jan 5:19), “Otec, který ve mně přebývá, koná skutky" (Jan 14:10), a "Můj Otec je větší než já" (Jan 14:28). Proto v této vrcholné modlitbě Ježíš říká Otci: "Oslavil jsem tě na zemi. Dokončil jsem dílo, které jsi mi dal vykonat" (Jan 17:4).
Jinými slovy, Ježíš dokončil vše, co bylo nutné, aby se dostal do tohoto bodu božského vyprávění. A přesto zbývá ještě něco dokončit. Po celou dobu své cesty Ježíš svádí postupné boje s pekly. Záblesky toho vidíme, když je Ježíš konfrontován se zákoníky a farizeji, kteří se spikli, aby ho připravili o život. Mezitím se pod povrchem odehrává ještě zuřivější bitva. Ježíš podstupuje tvrdé a neustálé boje proti pekelným vlivům, které hrozily, že lidstvo přemohou a zničí. Ty nejniternější a nejtěžší bitvy jsou vlastně stále před námi. 10
Tyto nadcházející bitvy budou sice nejtěžší, ale budou také prostředkem, kterým Ježíš dokončí svůj proces oslavení. Každé poražené peklo otevře Ježíšovi cestu k dosažení těsnější jednoty s jeho božskou přirozeností, kterou nazývá "Otec". Nakonec dojde k slavnému a úplnému sjednocení pravdy, kterou přišel přinést, s božskou dobrotou, která je jeho duší. Proto se Ježíš modlí: "A nyní mě, Otče, oslav spolu se sebou slávou, kterou jsem měl u tebe před vznikem světa." (Jan 17:5). 11
Modlitba k Otci
Je třeba si uvědomit, že když se Ježíš modlí k Otci, působí to dojmem, že jde o dvě oddělené osoby. Navíc je zde stejně silné zdání, že se jedná o oddělené bytosti od počátku, tedy "dříve, než byl svět". Jak jsme již naznačili, zdání dvou osob umožňuje Ježíši zjevit nejen pravou Boží podstatu, ale také to, co znamená být člověkem, který se obrací k Bohu v modlitbě. 12
Tento obraz Ježíše při modlitbě je nezbytný. Je to proto, že Ježíš ještě zcela neodhodil padlé lidské dědictví, které přijal narozením. Kvůli silné přitažlivosti této dědičné přirozenosti bylo nutné, aby se Ježíš modlil k Otci stejným způsobem, jakým se musí modlit každý z nás. Hluboce viděno, Ježíš dovoloval pekelným vlivům, aby na něj útočily, aby je mohl přemoci, podmanit si je, a tím oslavit své lidství. Aby toho dosáhl, byla modlitba nezbytná. Proto se v božském vyprávění tak silně objevují dvě oddělené osoby, zejména když se Ježíš modlí k Otci. Nicméně z rozumu i ze zjevení víme, že "Bůh je jeden". 13
To je tedy začátek Ježíšovy modlitby na rozloučenou. Je to obraz Ježíšovy modlitby za návrat ke slávě, kterou měl od počátku, když poprvé stvořil svět, nebo, jak zde říká, "než byl svět". Aby zvládl to, co ho čeká, bude muset povolat všechnu lásku, která se v něm skrývá, a spojit ji s božskou pravdou, kterou přišel učit. Bude muset čerpat z božství, které je Jeho přirozeností a bylo Jeho přirozeností ještě před vznikem světa. 14
Praktická aplikace
Někdy mohou být naše modlitby zoufalým voláním o pomoc na poslední chvíli v těžkých chvílích. Ježíš však ukazuje, že existuje i jiný druh modlitby, který bychom mohli nazvat "modlitba v očekávání". Takovou povahu má Ježíšova poslední modlitba, když se blíží doba, kdy bude zajat, spoután a postaven před soud. Ježíš se modlí, aby v něm byl oslaven Bůh, aby on mohl oslavit Boha. Praktická aplikace: svými slovy a činy můžete přinášet čest a slávu Pánovu jménu, zejména když procházíte náročnými časy. Klíčem k úspěchu je nejprve pozvednout svou mysl k Pánu, a to ještě před obdobím obtíží. Možná je to nadcházející schůzka s vaším šéfem, obtížný rozhovor s přítelem nebo očekávání lékařských zpráv, které mohou být zničující. Kdykoli očekáváte náročnou situaci, modlete se předem, abyste mohli myslet z pravdy a jednat z lásky. Pak můžete spolu se žalmistou říci: "Oslavujte se mnou Hospodina, společně vyvyšujme jeho jméno" (Žalmy 34:3). 15
Ježíš se modlí za své učedníky
6. Zjevil jsem Tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa; byli Tvoji, dal jsi mi je a oni zachovali Tvé slovo.
7. Nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, je od Tebe,
8. Neboť výroky, které jsi mi dal, jsem jim dal; přijali je a vpravdě poznali, že jsem vyšel od Tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. 9. A tak jsem jim dal, co jsem jim řekl.
9. Přimlouvám se za ně; nepřimlouvám se za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou Tvoji.
10. A všichni moji jsou Tvoji a Tvoji jsou moji a já jsem v nich oslaven.
11. A já už nejsem na světě, a oni jsou na světě, a já přicházím k Tobě. Svatý Otče, zachovej ve svém jménu ty, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my [jsme].
12. Když jsem byl s nimi na světě, střežil jsem je v tvém jménu; ty, které jsi mi dal, jsem střežil a nikdo z nich nebyl zahuben, kromě syna zkázy, aby se naplnilo Písmo.
13. Nyní však přicházím k Tobě a tyto věci mluvím na světě, aby se v nich naplnila má radost.
14. Dal jsem jim tvé slovo a svět je nenáviděl, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.
15. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil před zlými.
16. Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.
17. Posvěť je ve své pravdě, tvé slovo je pravda.
18. Jako jsi mě poslal na svět, tak jsem i já poslal je na svět.
19. A kvůli nim se posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.
V první části modlitby na rozloučenou se Ježíš modlil, aby Otec nejprve oslavil Syna, aby Syn mohl následně oslavit Otce. A když Ježíš tuto první část modlitby uzavíral, řekl: "Oslavte mě spolu se sebou slávou, kterou jsem měl u tebe předtím, než byl svět." (Jan 17:5).
V obou případech se Ježíš modlil, aby byl oslaven a mohl tak oslavit Otce. To znamená, že Ježíš se modlil, aby jeho pravda byla naplněna Otcovou láskou. To je podle řádu - nejen pro Ježíše, ale i pro každého z nás. Abychom se mohli navzájem milovat, musíme nejprve přijmout Boží lásku. A jeho lásku můžeme přijmout pouze tak, že se nejprve naučíme pravdě a pak podle ní vytrvale žijeme. Teprve pak můžeme svými slovy a činy přinášet Bohu slávu. Takto nám Pánovo oslavení poskytuje předobraz, i když vzdálený, pro naše vlastní znovuzrození. 16
S tímto vědomím můžeme nyní přejít k druhé části Ježíšovy modlitby na rozloučenou. Po modlitbě za své vnitřní posílení se Ježíš modlí za své učedníky. Říká: "Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji, dal jsi mi je a oni zachovali tvé slovo" (Jan 17:6).
Učedníci sice nerozuměli všemu, co je Ježíš učil, ale upřímně věřili v Boha. To má Ježíš na mysli, když říká Otci: "Byli tvoji." Jinými slovy, byli Božím lidem do té míry, že věřili v jednoho Boha a byli ochotni žít podle Božích přikázání. Jak Ježíš říká: "Zachovávali tvé slovo."
Po celou dobu pobytu s Ježíšem si učedníci stále více uvědomovali, že Ježíšova slova jsou nějakým způsobem božská. Jak řekl Petr Ježíšovi dříve v tomto evangeliu: "Pane, ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života" (Jan 6:68). V tomto ohledu učedníci představují tu část nás, která cítí, že to, co Ježíš říká a dělá, pochází přímo od Boha. Jak Ježíš říká Otci: "Vědí, že všechno, co jsi mi dal, je od tebe" (Jan 17:7). V jazyce Písma svatého to jednoduše znamená, že každá pravda má svůj původ v lásce. V pravdě, kterou Ježíš říká, cítíme lásku.
Když se Ježíš dál modlí za své učedníky, říká: "Jistě poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal" (Jan 17:8). Když se od něj lidé začali odvracet, Ježíš na začátku evangelia řekl: "Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal" (Jan 6:44). Proto nyní Ježíš říká: "Nemodlím se za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji" (Jan 17:9). Jejich láska k Bohu a ochota dodržovat přikázání je přitáhla k Ježíši, který má slova věčného života.
Uznání Ježíšova božství představuje významný zlom v duchovním vývoji učedníků. Začali Ježíše přijímat nejen jako svého Mesiáše, ale také jako Božího Syna. Jak bude jejich chápání procházet další reformací, a zejména jak budou Ježíšovo učení uplatňovat ve svém životě, dojdou k poznání, že Otec a Syn jsou jedno. Proto Ježíš říká Otci: "A všechno mé je tvé a tvé je mé" (Jan 17:10). Ježíš dále říká, že i on musí být oslaven ve svých učednících, jako je Otec oslaven v něm. Jinak řečeno, stejně jako se Otcova láska oslavuje v Ježíšových slovech a činech, tak se Ježíš oslavuje ve slovech a činech svých učedníků.
Pro učedníky oficiálně začal čas oslavovat Ježíše. Po celé cestě k tomu samozřejmě bylo mnoho příležitostí. Nic se však nevyrovná tomu, jak budou reagovat na jeho zatčení a ukřižování. Stejně jako Ježíš řekl, že přišla jeho hodina, platí to i pro učedníky. Stejně tak lze říci, že pro učedníky přišla jejich hodina.
Ježíš se proto zaměřuje na to, jak je důležité, aby byli jednotní, zejména v nadcházející době zkoušky. Jejich sjednocení však bude možné pouze do té míry, do jaké zůstanou zaměřeni na božské vlastnosti, které jsou spojeny s Božím "jménem" - zejména na víru, odvahu, soucit a vytrvalost. Jak říká Ježíš: "Svatý Otče, zachovej skrze své jméno ty, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my" (Jan 17:11).
Ve světě, ale ne ze světa
Dokud učedníci zůstávají v Otcově "jménu", budou v bezpečí. I když budou stále "ve světě", nebudou "ze světa". I když jsou stále v přirozeném světě, Ježíš je udržuje zaměřené na duchovnější život. Jak říká Ježíš: "Dokud jsem byl s nimi ve světě, zachovával jsem je ve tvém jménu. Ty, které jsi mi dal, jsem zachoval a nikdo z nich se neztratil, kromě syna zatracení, aby se naplnilo Písmo" (Jan 17:12).
Výraz "syn záhuby" se překládá také jako "syn zkázy". Zkáza a cesta k ní je často spojována s destruktivními rozhodnutími, která vedou k lidskému utrpení. V tomto kontextu se jedná o odkaz na Jidáše, který se rozhodl zradit Ježíše. Jak se píše v Hebrejských písmech: "Dokonce i můj blízký přítel, ten, kterému jsem důvěřoval, ten, který se dělil o můj chléb, se obrátil proti mně" (Žalmy 41:9).
Zmínka o Jidášově zradě poskytuje další pohled na Boží povahu. Bůh sice přišel na svět, aby zachránil celé lidstvo, ale může zachránit jen ty, kteří se pro záchranu svobodně rozhodnou. Pán nikdy nenutí lidi, aby věřili proti své vůli, nebo aby ho následovali, pokud se tak nerozhodnou. Vždy je to záležitost svobodné volby. Jidáš je možná ztracen, ale Ježíš na něj nezapomněl. 17
Když Ježíš pokračuje ve své modlitbě, říká, že všechny tyto věci naučil své učedníky, aby v nich byla jeho radost. Jak Ježíš říká: "To mluvím ve světě, aby měli moji radost naplněnou v sobě" (Jan 17:13). To je důležitá připomínka Ježíšova hlavního cíle. Přišel učit pravdě, tedy "mluvit o těchto věcech", aby lidé mohli zakusit jeho radost. Ježíšova radost tedy přímo souvisí s jeho posláním, kterým je učit pravdě, která jeho lid odvede od záhuby do nebeského života. 18
Opět je důležité si všimnout, že v této závěrečné modlitbě se Ježíš nezmiňuje o svých vnějších zázracích ani o svých fyzických uzdraveních. Místo toho se zaměřuje na pravdy, kterým učil, a na vnitřní zázraky, které se mohou dít, když podle nich žijeme. Jak Ježíš říká v dalším verši: "Dal jsem jim tvé slovo" (Jan 17:14).
Boží slovo obsahuje plnost Boží lásky a moudrosti. Když se snažíme žít podle pravd obsažených ve Slově, zjišťujeme, že existuje vyšší způsob bytí, řád života, který zahrnuje i přesahuje světské starosti. To vše je diametrálně odlišné od tužeb zlých duchů. Zlí duchové by nás nejraději udržovali zaměřené pouze na tento svět, honili se za smyslnými požitky a hromadili vše, co se dá, bez ohledu na cokoli vyššího a vznešenějšího. 19
Měli bychom se samozřejmě starat o věci, které se týkají našeho života ve světě. Musíme zajistit jídlo a přístřeší pro sebe a svou rodinu. Kromě toho se musíme činit užitečnými pro větší společenství, zejména prostřednictvím užitku, který vykonáváme. Světské starosti by nás však neměly rozptylovat natolik, abychom ztratili ze zřetele vyšší cíle a nebeský život. Stručně řečeno, měli bychom být ve světě, ale ne ze světa. 20
Ježíš se stále obrací k Otci a říká: "Dal jsem jim tvé slovo, ale svět je nenáviděl, protože nejsou ze světa" (Jan 17:14). Ježíš pak říká: "Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil od zlého" (Jan 17:15).
Když Ježíš učil své učedníky, jak se modlit, řekl jim v Matoušově a Lukášově evangeliu, aby říkali: "zbav nás od zlého" (viz Matouš 6,13 a Lukáš 11,4). V Janově evangeliu však Ježíš při své modlitbě na rozloučenou říká "chraň je od zlého". V Matoušově i Lukášově evangeliu je kladen důraz na vyvedení z negativního stavu. To naznačují slova "zbav nás od zlého". V této závěrečné modlitbě však Ježíš říká: "chraň je od zlého".
Rozdíl je jemný, ale významný. V některých stavech se můžeme ocitnout v zajetí sobeckých, sebestředných vzorců myšlení, cítění a jednání. V takových chvílích potřebujeme být od těchto stavů osvobozeni. Jindy však, zejména když se modlíme před obtížnou situací, můžeme zjistit, že nepotřebujeme ani tak vysvobození, jako spíše ochranu. Mimo naše vědomé uvědomování nás Pán neustále drží zpátky před tendencemi vracet se k nižším stavům a mechanickému chování. Činí tak tím, že nás udržuje zaměřené na konání dobra prostřednictvím pravd, které známe. 21
Slova: "Nemodlím se, abys je vzal ze světa" nám připomínají, že jsme na světě za nějakým účelem. Narodili jsme se, abychom si navzájem sloužili. V tomto procesu procházíme také duchovními výzvami. Tyto výzvy jsou nezbytné. Jen díky setkání se světskými obtížemi a vypořádání se s dědičnými sklony naší nižší přirozenosti můžeme duchovně růst. Proto se Ježíš modlí, aby učedníci nebyli chráněni před světem, ale aby byli chráněni před pekelnými vlivy. Jak říká Ježíš: "Modlím se, abys je uchránil od zlého." Ježíš se modlí za to, aby byli uchráněni od zlého. 22
Posvěť je svou pravdou
Učedníci budou čelit mnoha duchovním výzvám. Budou nenáviděni a pronásledováni, protože stejně jako Ježíš nejsou ze světa. Jak říká Ježíš: "Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa" (Jan 17:16). Nicméně učedníci musí být ve světě. A dokud budou ve světě, budou potřebovat Boží ochranu. Proto Ježíš říká Otci: "Posvěť je svou pravdou. Tvé slovo je pravda" (Jan 17:17).
Pro tehdejší lidi znamenal výraz "posvětit" svatost a čistotu. Podle jejich chápání se svatosti dosahovalo oddělením od ostatních, zejména od nevěřících pohanů. Hebrejské slovo "posvěcovat" ve skutečnosti pochází z kořene slova kadaš [ קָדֵשׁ ], což znamená "být oddělen".
Tato myšlenka posvěcení skrze oddělení je někdy označována jako "kodex svatosti" a je jasně vyučována v hebrejských písmech. Jak je psáno: "Podle skutků egyptské země, v níž jste přebývali, nejednejte a podle skutků kanaánské země, kam vás přivádím, nejednejte a nechoďte podle jejich nařízení.... Budete svatí [odděleni], neboť já Hospodin jsem svatý" (Leviticus 18:3-4; 19:2).
Ježíš však nabízí novou představu o tom, co znamená "být posvěcen" nebo "učiněn svatým". K tomu nedochází tím, že se člověk oddělí od ostatních nebo od světa. Nejhlouběji se posvěcení uskutečňuje skrze pravdu - to znamená, že se jí učíme a konáme ji. Proto Ježíš v dramatickém odklonu od tehdejšího chápání říká Otci: "Posvěť je svou pravdou. Tvé slovo je pravda." Když je pravda přijata ve víře a v životě, lze říci, že člověk je "posvěcen" - to znamená, že je oddělen od dědičných sklonů své nižší přirozenosti. 23
Ježíš ví, že pokud mají jeho učedníci jít hlásat jeho poselství, musí tak činit jako "posvěcení" lidé. To znamená, že musí jít jako jednotlivci, kteří jsou napravováni pravdou a obnovováni životem podle ní. Tímto způsobem budou odděleni od své nižší přirozenosti - nikoli odděleni od ostatních.
To neznamená, že učedníci budou "svatí". Stejně jako my všichni mají daleko k tomu, aby byli dokonalými bytostmi. Ale díky své víře a díky svému úsilí uvádět poznanou pravdu do života budou nadále růst v duchu. Stejně jako Ježíšův život na zemi probíhal tak, že překonával každé zlo, které na něj útočilo, a tím oslavoval své lidství, budou učedníci i nadále duchovně růst životem podle pravdy. Stanou se skutečnými Ježíšovými vyslanci, ne proto, že by dosáhli dokonalosti, ale proto, že jsou ochotni strávit věčnost prací na jejím dosažení. 24
A tak tato druhá část Ježíšovy modlitby na rozloučenou končí slovy: "Jako jsi mě poslal na svět, tak jsem i já poslal na svět je." A pak Ježíš opakuje svou prosbu, aby učedníci byli posvěceni pravdou, stejně jako Ježíš posvětil sám sebe tím, že žil podle pravdy. Jak říká Ježíš: "Kvůli nim se posvěcuji, aby i oni byli posvěceni pravdou" (Jan 17:19).
Podle Ježíše tedy k posvěcení nedochází oddělením se od ostatních. Posvěcení přichází skrze víru v pravdu Božího slova a život podle ní, abychom mohli přijmout plnost Boží lásky. 25
Praktická aplikace
V předchozí praktické aplikaci jsme mluvili o modlitbě za vlastní ochranu před vstupem do obtížného období. Nazvali jsme to "předjímavá modlitba". Zaměřili jsme se na naši potřebu duchovní podpory a vedení. Tentokrát se v rámci praktické aplikace modlete nejen za sebe, ale také za druhé, kteří by mohli ve svém životě čelit těžkostem. Spíše než za konkrétní výsledek v přirozeném světě se modlete za to, aby byli v tomto období duchovně posíleni a chráněni. Modlete se, aby jejich víra neochabovala. Modlete se, aby byli otevření Pánovu vedení ve svých životech, když čelí těmto výzvám - tedy aby i oni byli posvěceni pravdou a přijali plnost Boží lásky. 26
Ježíš se modlí za všechny věřící
20. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří ve mne věří svým slovem,
21. Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, [jsi] ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal.
22. A já jsem jim dal slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako jsme my jedno;
23. Já v nich a Ty ve Mně, aby byli dokonalí v jedno a aby svět poznal, že jsi Mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval Mne.
24. Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval před založením světa. 25. Ať je to tak, jak je, a ať je to tak, jak je to.
25. Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito poznali, že jsi mě poslal.
26. A dal jsem jim poznat Tvé jméno a dám jim [ho] poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.
Poté, co se Ježíš nejprve modlí za sebe a pak za své učedníky, pokračuje modlitbou za všechny věřící. V této třetí a poslední části modlitby na rozloučenou Ježíšova láska přesahuje úzký okruh věřících. Sahá ke všem, kdo v něj uvěří skrze slovo učedníků. Jak říká Ježíš: "Neprosím jen za ně, ale také za všechny, kdo ve mne uvěří skrze jejich slovo" (Jan 17:20).
Stejně jako se Ježíš modlil, aby on a Otec byli jedno a aby učedníci byli jedno, modlí se nyní za jednotu všech věřících, aby i oni byli jedno. Jak říká Ježíš: "Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi mi dal, jsem já dal jim, aby byli jedno, jako jsme my jedno. Já v nich a Ty ve mně, aby byli dokonalí v jednom" (Jan 17:21-23).
Téma jednoty pokračuje i ve zbytku modlitby. Podstatou Boží lásky je tedy neustálé úsilí o to, aby ji jeho lid přijal, aby v něm byl jedno. Tato touha po jednotě nikdy nepřestává. Je vlastně samotnou podstatou Boží lásky. On touží po tom, aby jeho lid žil společně v jednotě a svornosti a oplácel si jeho lásku tím, že se budou navzájem milovat a podporovat. To se ovšem může uskutečnit pouze tehdy, když lidé společně hledí na Pána, učí se jeho pravdě a žijí podle ní. Jiný způsob, jak dosáhnout skutečné jednoty, neexistuje.
V podstatě jde o toto: Nikdo nemůže zakusit hloubku božské lásky, aniž by nejprve prošel Synem - tedy poznáním pravdy a životem podle ní. Jinými slovy, pravda, kterou Ježíš učí, ukazuje cestu k přijetí Otcovy lásky. Prostřednictvím této pravdy nás pak Ježíš uvádí do věčného života. Jak Ježíš řekl dříve v řeči na rozloučenou: "Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14:6).
Kdykoli se to v nás odehrává, Boží láska proudí do pravdy, kterou jsme se naučili a kterou žijeme. Tehdy zakoušíme požehnání nebeského života. To je to, co přinese jednotu mezi všemi věřícími. A tato jednota v pravdě a lásce bude odpovědí na Ježíšovu modlitbu na rozloučenou. Je to modlitba, která končí, jak se sluší a patří, ujištěním, že Ježíš bude i nadále zvěstovat Boží jméno. To znamená, že Ježíš bude i nadále učit a ve viditelné podobě zjevovat pravou Boží podstatu. Bude to dělat jak svým učením, tak svým životem. Jak Ježíš říká v závěrečných slovech této modlitby: "Dal jsem jim poznat tvé jméno a budu jim ho dávat poznat i nadále, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich" (Jan 17:26).
Když Ježíš mluví o Otcově lásce v nich a "já v nich", mluví o jednotě lásky a moudrosti, jednotě dobra a pravdy a jednotě lásky a víry v životě všech věřících. To je konečný a jediný druh jednoty, který může přinést jednotu uvnitř všech lidí i mezi nimi. K tomu může dojít pouze tehdy, když si osvojíme nové chápání a životem podle něj získáme novou vůli. I když se může zdát, že tato nová vůle je naše vlastní, ve skutečnosti je to vůle Páně v nás. Právě to má Ježíš na mysli, když končí svou modlitbu slovy: "aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich." V tomto smyslu je třeba se snažit o to, abychom byli věrní Bohu. 27
Vize naděje
Je pozoruhodné, že ačkoli Ježíš začíná svou modlitbu na rozloučenou modlitbou za sebe, rychle přechází k modlitbě za všechny, kdo budou učit jeho poselství. A když pak tuto modlitbu uzavírá, modlí se za všechny, kteří nakonec uvěří jeho poselství prostřednictvím těch, kteří je budou učit. A přesto Ježíš také říká: "Nemodlím se za svět, ale za ty, které jsi mi dal" (Jan 17:9).
Doslovně vzato tato slova vyznívají, jako by Ježíš omezil svou modlitbu pouze na ty, kteří věří jeho učení, aby byli posíleni ve své víře. To je doslovný smysl těchto slov. Musíme se však dívat také na ducha, který přesahuje literu Slova. Koneckonců je třeba si uvědomit, že když Ježíš poprvé představil téma modlitby, a to daleko na začátku evangelia podle Matouše, řekl: "Modlete se za ty, kdo vás zlomyslně využívají a pronásledují" (Matouš 5:44). Pravá modlitba tedy zdaleka není výlučná. Zahrnuje všechny - dokonce i nepřátele. 28
Ježíš se zde poprvé zmínil o modlitbě a poprvé se slovo "modlit se" objevuje v celé řadě čtyř evangelií. Ježíš se modlil: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lukášovo evangelium).Lukáš 23:34). To naznačuje, že modlitba za druhé - včetně nepřátel - je tou nejzákladnější pravdou. Proto když Ježíš říká: "Nemodlím se za svět, ale za ty, které jsi mi dal," říká také: "Nemodlím se jen za ně, ale také za ty, kteří ve mne uvěří skrze jejich slovo" (Jan 17:20).
Těmito slovy Ježíš s nadějí hledí do budoucnosti. Představuje si svět, v němž všichni uvěří. Proto říká, že se modlí za "všechny, kdo ve mne uvěří". Ježíš jako by říkal: "Nemodlím se jen za ty, kdo slyší má slova a učí je, modlím se také za všechny. Modlím se za to, aby všichni byli otevřeni přijmout mé učení a stali se věřícími."
V této širší vizi se Ježíšova modlitba neomezuje na úzkou skupinu učedníků, kteří ho následovali, když byl na světě. Není omezena ani na všechny, kteří budou nakonec učit a hlásat jeho poselství po celé věky, nebo dokonce na ty, kteří tomuto učení uvěří. Sahá daleko za tento svět, do budoucího světa, kde budou všichni vystaveni pravdě obsažené v Jeho slovech. V tomto ohledu se Ježíš modlí, aby někdy ve vzdálené budoucnosti všichni uslyšeli jeho poselství a rozhodli se uvěřit. Když bude tato víra doprovázena životem podle pravdy, nastane mezi všemi lidmi jednota a všichni budou žít společně v harmonii, jako jeden člověk.
Praktická aplikace
Představte si, jak byste se asi cítili, kdybyste si na někoho stěžovali, a najednou by ten člověk vešel do místnosti. Pravděpodobně byste se cítili trapně, nebo dokonce trapně. Pak to porovnejte s tím, jak byste se asi cítili, kdybyste o dané osobě mluvili pozitivně a upřímně jí přáli vše dobré. A pak náhle tato osoba vstoupila do místnosti. Byl by to úplně jiný pocit. Na ještě hlubší úrovni se zamyslete nad tím, že duchovní svět je zcela reálný. Někdy lidé říkají: "Víš, zrovna jsem na tebe myslel, když jsi mi volal." To je pravda. Ať už se tomu říká mimosmyslové vnímání, telepatická komunikace nebo přenos myšlenek, není pochyb o tom, že se dějí věci mimo vědomou úroveň našeho života. Stejně jako voňavé vůně a odporné pachy mají rozšíření v přírodním světě, mají naše myšlenky o druhých rozšíření v duchovním světě. V rámci praktické aplikace se tedy zamyslete nad silou svých myšlenek a nad tím, jak mohou působit na druhé. Stejně jako se Ježíš modlil, aby všichni lidé slyšeli jeho slovo a uvěřili, můžete se i vy modlit za blaho druhých - ať už přátel, nebo nepřátel. Přitom se dívejte, jak přijímají vaše myšlenky a modlitby. Nakonec si představte způsoby, jak je můžete oslovit a požehnat jim - v myšlenkách, modlitbách, a pokud je to možné, i svými činy. 29
Notes de bas de page:
1. Nebeská tajemství 9643: “Dobro získává sílu skrze pravdu a pravda dává tvar dobru..... Ačkoli v dobru potenciálně spočívá moc, nelze ji uplatnit jinak než prostřednictvím pravdy." Viz také Arcana Coelestia 4592:7: “Veškerá moc, kterou má dobro, se vyjadřuje prostřednictvím pravdy." Viz také Nebeská tajemství 3910: “Dobro má moc skrze pravdu, neboť právě skrze pravdu dobro uskutečňuje vše, co se děje."
2. Nebeská tajemství 6344: “Veškerá moc v duchovním světě pochází z dobra skrze pravdu. Bez dobra nemá pravda žádnou moc." Je to proto, že pravda je jako tělo a dobro je jako duše tohoto těla, a aby duše mohla něco vykonat, musí tak učinit prostřednictvím těla. Z toho je zřejmé, že pravda bez dobra nemá vůbec žádnou moc, stejně jako ji nemá tělo bez duše. Tělo bez duše je mrtvola; stejně tak pravda bez dobra." Viz také Arcana Coelestia 10182:6: “Veškerá síla pravdy pochází z dobra lásky..... Myšlenka z vůle člověka vytváří veškerou sílu jeho těla, a pokud je myšlenka člověka inspirována Pánem skrze jeho božskou pravdu, měl by tento člověk sílu Samsona."
3. Učení Páně 35:8: “Důvod, proč Pán řekl ... 'Oslav svého Syna, aby i tvůj Syn oslavil tebe', spočívá v tom, že jednota je vzájemná: Božské s lidským a lidské s božským..... Stejné je to se všemi sjednoceními. Není-li vzájemné, není plné. Takové tedy musí být i sjednocení Pána s člověkem a sjednocení člověka s Pánem." V tomto případě se jedná o sjednocení Pána s člověkem.
4. Arcana Coelestia 3138:2: “Člověk se stává novým přílivem lásky a víry, ale Pán božskou láskou, která byla v něm a která byla jeho. Proto lze vidět, že obnovení člověka je obrazem oslavení Pána. Regenerace jednotlivce zobrazuje, byť vzdáleně, proces Pánova oslavení." Viz také Nebeská tajemství 2004: “Vnitřní člověk není Pán, a proto není životem, ale příjemcem života. Mezi Hospodinem a Jehovou bylo spojení, ale mezi člověkem a Hospodinem není spojení, nýbrž spojení..... Právě toto vzájemné spojení má Pán na mysli, když to, co je jeho, připisuje Otci, a to, co je Otcovo, připisuje sobě".
5. Arcana Coelestia 1603:2: “Poté, co Pán vyhnal dědičné zlo a očistil tak organické prvky lidské podstaty, tyto prvky získaly život, takže Pán, který již byl Životem, pokud jde o vnitřního člověka, se stal Životem i pokud jde o vnějšího člověka. To je to, co znamená 'oslavení'." Viz také Principy Nové církve 47: “Pokud nevznikne nová církev, která zruší víru ve tři bohy a nabídne víru v jednoho Boha, tedy v Pána Ježíše Krista, a která zároveň spojí tuto víru s láskou do jedné podoby, nemůže být spaseno žádné tělo."
6. Arcana Coelestia 2034:4: “Slovem "oslavení" se rozumí dosažení jednoty..... skrze toto sjednocení s Otcem, usiloval o spojení sebe sama se všemi lidmi, jako když řekl: 'Až budu vzkříšen, přitáhnu k sobě všechny lidi'."
7. Arcana Coelestia 3704:14: “Ve Slově je božské dobro nazýváno "Otcem" a božská pravda "Synem". Pán z božského dobra prostřednictvím božské pravdy vládne všem věcem ve vesmíru, a to jak obecným, tak konkrétním. Jelikož je tomu tak a ze Slova je to tak zřejmé, je s podivem, že v křesťanském světě lidé neuznávají a neuctívají jako v nebi pouze Pána [Ježíše Krista]."
8. Vysvětlení apokalypsy 460:2: “Z dobra lásky a pravdy víry pochází spása a věčný život."
9. Arcana Coelestia 10143:4: “Když se v člověku spojí dobro a pravda, má novou vůli a nové chápání, a tedy i nový život. Když má člověk takovou povahu, ve všem, co dělá, je uctívání Boha. Je to proto, že takový člověk ve všem vzhlíží k božskému..... Jedním slovem, konat podle Pánových přikázání znamená skutečně Ho uctívat, ba je to skutečná láska a skutečná víra..... Jak učí Pán v Janově evangeliu: "Kdo má má přikázání a plní je, ten mě miluje" (Jan 14:21).” Viz také Vysvětlení apokalypsy 349:12: “Věřit v Boha znamená vědět, chtít a konat." Viz také Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka 115: “Pán přišel na svět, aby dal věčný život těm, kdo věří a žijí podle přikázání, kterým učil."
10. Nauka Nového Jeruzaléma O Pánu 12: “V Církvi je známo, že Pán zvítězil nad smrtí, čímž se myslí peklo, a že poté se slávou vystoupil do nebe. Není však ještě známo, že Pán přemohl smrt neboli peklo pomocí bojů, což jsou pokušení, a zároveň jimi oslavil svého člověka; a že umučení na kříži bylo posledním bojem neboli pokušením, jímž toto přemožení a oslavení uskutečnil." Viz také Nebeská tajemství 2819: “Pokud jde o Pánova pokušení obecně, některá byla spíše vnější, jiná spíše vnitřní. Čím byly vnitřnější, tím byly těžší."
11. Arcana Coelestia 1663:2: “Pán podstoupil a snášel ta nejtěžší pokušení. Tato pokušení byla těžší, než jaká kdy kdo snášel." Viz také Arcana Coelestia 1787:2: “Pán snášel ta nejhorší a nejkrutější pokušení ze všech." Viz také Arcana Coelestia 2816:1-2: “Pán podstoupil nejtěžší a nejhlubší pokušení ... aby ze sebe vyhnal všechno, co bylo pouze lidské, a to tak dlouho, dokud nezůstalo nic jiného než to, co bylo božské."
12. Učení Páně 35:1-3 “Pán měl božskou i lidskou přirozenost - božskou přirozenost od svého Otce Jehovy a lidskou přirozenost z panny Marie..... Protože Pán měl původně lidskou přirozenost od matky, kterou během svého pobytu na světě postupně odložil, zakusil dva stavy..... Jedním z nich byl stav Jeho poddanství, kterému se také říká "vyprázdnění". K němu docházelo vždy, když byl v lidském stavu od matky. Druhý stav, který se nazývá "oslavení", nastal vždy, když byl oslavován nebo spojován s božským, kterému se říká "Otec". Ve stavu podrobení se modlil k Otci, jako by se modlil k někomu jinému než k sobě; ve stavu oslavení mluvil s Otcem, jako by mluvil sám se sebou. V tomto posledním stavu říkal, že Otec je v Něm a že On je v Otci a že On a Otec jsou jedno. Ve stavu poddanosti však podstupoval pokušení, trpěl na kříži a modlil se k Otci, aby Ho neopouštěl..... Právě díky těmto zkouškám a následným vítězstvím si zcela podmanil pekla a zcela oslavil svou lidskou přirozenost."
13. Arcana Coelestia 1745:2: “Dokud byl Pán ve stavu pokušení, mluvil k Jehovovi jako k někomu jinému, ale jakmile se jeho lidská podstata spojila s jeho božskou podstatou, mluvil k Jehovovi jako k sobě..... Pokud zůstalo to, co zdědil po matce, byl Pán u Jehovy takříkajíc nepřítomen. Nakolik však bylo to, co pocházelo od matky, vymýceno, byl přítomen u Jehovy a byl Jehovou sám".
14. Pravé křesťanské náboženství 110:3-4: “Matka nemůže počít duši. Tato myšlenka je v naprostém rozporu s božským řádem, který řídí zrození každé lidské bytosti. Ani Bůh Otec nemohl dát duši od sebe a pak se stáhnout, jak to dělá každý otec na světě. Bůh je svou vlastní božskou podstatou, podstatou, která je jediná a nerozdělená; a protože je nerozdělená, je to Bůh sám. Proto Pán říká, že Otec a On jsou jedno a že Otec je v Něm a On je v Otci..... Tím, že se Pán modlil k Otci, když byl na světě, jako by Otec byl někdo jiný, a že se před Otcem pokořoval, jako by Otec byl někdo jiný, dodržoval neměnný Boží řád stanovený od stvoření, který musí každý dodržovat, aby mohl navázat partnerství s Bohem. Tento řád spočívá v tom, že když navazujeme spojení s Bohem tím, že žijeme podle zákonů božského řádu, které jsou Božími přikázáními, Bůh navazuje své spojení s námi a mění nás z pozemských lidí v lidi duchovní."
15. Nebeská tajemství 8263: “Ve Slově se všude říká, že jedině Bohu náleží sláva a čest. Ten, kdo nezná vnitřní věci Slova, může věřit, že Pán touží po slávě a miluje ji jako člověk na světě; a to také z toho důvodu, že mu náleží přednostně před všemi ve vesmíru. Pán však netouží po slávě kvůli sobě, ale kvůli těm, kdo ho oslavují. Ti, kdo Ho oslavují, tak činí ze svaté úcty k Němu, neboť On je Nejvyšší, a z ponížení sebe samých jako relativně ničeho; a protože v oslavě Pána lidmi je tak obsažena jak svatá úcta, tak pokora. To proto, že lidé jsou pak ve stavu, kdy mohou přijímat příliv dobra od Pána, a tím také přijímat lásku k Němu. Právě z toho vyplývá, že Pán si přeje, aby ho lidé oslavovali."
16. Arcana Coelestia 3138:2: “Aby Pán mohl učinit své lidství božským běžným, obyčejným způsobem, přišel na svět. Jinými slovy, rozhodl se narodit jako kdokoli jiný, učit se jako kdokoli jiný a znovuzrodit se jako kdokoli jiný. Byl tu však jeden rozdíl. Lidé jsou obnovováni Pánem, ale Pán obnovil sám sebe. Pán se navíc nejen regeneroval, ale také oslavil. To znamená, že se učinil božským. Další rozdíl spočívá v tom, že lidé jsou regenerováni skrze příliv lásky a víry. ale Pán byl oslaven božskou láskou, která v Něm přebývala a byla Jeho vlastní. Z toho je patrné, že lidské znovuzrození je obrazem Pánova oslavení. Jinak řečeno, proces Pánova oslavení lze vidět tak, jak se odráží v procesu lidského znovuzrození, i když vzdáleně."
17. Nebeská tajemství 1937: “Pán nikdy nikoho nenutí, neboť člověk, který je nucen myslet pravdivě a konat dobro, se nenapraví, ale myslí nepravdivě a tím více chce zlo." Viz také Boží prozřetelnost 136:1-4: “Koho lze donutit k víře nebo k lásce? Lidi nelze nutit, aby tomu či onomu věřili, stejně jako je nelze nutit, aby si mysleli, že něco tak je, i když si to nemyslí; a lidi nelze nutit, aby to či ono milovali, stejně jako je nelze nutit, aby chtěli něco, co nechtějí. I víra je záležitostí myšlení a láska je záležitostí vůle..... Vnitřní já se natolik odmítá nechat nutit vnějším, že se od něj odtahuje, odvrací se od něj a nutkání považuje za svého nepřítele..... Z toho je zřejmé, že je škodlivé nutit lidi k uctívání Boha hrozbami a tresty."
18. Nebe a Peklo 450: “Andělé milují každého. Nechtějí nic jiného než lidem pomáhat, učit je a vést je do nebe. To je jejich největší radost." Viz také Vysvětlení apokalypsy 1179:4: “Každý člověk, který zemře jako dítě, je veden Pánem a vychováván anděly. Ti, kteří se z nevědomosti a z toho, že se narodili na takovém místě, kde jim chybí náboženská výchova [nullus cultus], jsou po smrti poučeni jako malé děti a podle svého občanského a mravního života dostávají prostředky spas..... Poučovat tyto lidi je nejvnitřnější radostí andělů. Takto Pán zajišťuje, aby každý člověk mohl být spasen."
19. Nebeská tajemství 4307: “Dobří duchové a andělé jsou přítomni u těch, kdo jsou v duchovní a nebeské lásce, a zlí duchové u těch, kdo jsou pouze v tělesné a světské lásce; a to natolik, že lidé mohou poznat kvalitu duchů, kteří jsou s nimi, pouhým pozorováním kvality jejich lásky, nebo, což je totéž, kvality jejich záměrů; neboť všichni lidé mají jako záměr to, co milují." Viz také Nebeská tajemství 59: “Zlí duchové naprosto nenávidí všechno, co je dobré a pravdivé, tedy každý prvek lásky a víry v Pána."
20. Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka 123: “Mnozí se domnívají, že duchovní život neboli život, který vede do nebe, spočívá ve zbožnosti, ve vnější svatosti a v odříkání se světa; ale zbožnost bez lásky a vnější svatost bez vnitřní svatosti a odříkání se světa bez života ve světě netvoří duchovní život; ale zbožnost z lásky, vnější svatost z vnitřní svatosti a odříkání se světa s životem ve světě jej tvoří."
21. Nebeská tajemství 8206: “Lidé jsou zadržováni od zla a falše tím, že je Pán udržuje v dobrotě a pravdě." Viz také Nebeská tajemství 2406: “Všichni lidé bez výjimky jsou Pánem uchráněni od zla, a to mocnější silou, než by lidé kdy mohli uvěřit. Snaha všech lidí totiž neustále směřuje ke zlu, a to jak z toho, co je dědičné, do čeho se narodili, tak z toho, co je skutečné, co si sami opatřili, a to v takové míře, že kdyby lidi Pán nezadržoval, každou chvíli by se bezhlavě řítili do nejhlubšího pekla. Ale milosrdenství Páně je tak veliké, že v každém okamžiku, i v tom nejmenším, jsou lidé pozvedáni a zadržováni, aby se tam nehnali. Tak je tomu i v případě dobrých lidí, ale s rozdílem podle jejich života v lásce a víře." Viz také Arcana Coelestia 8206:2: “Lidé nemohou být zadržováni od zla a udržováni v dobru, pokud tuto schopnost nezískají prostřednictvím vykonávání dobročinnosti ve světě. Toho dosahuje život v dobrém, tedy život vedený v souladu s pravdami víry, a tedy náklonnost nebo láska k dobru. Lidé, kteří mají lásku k dobru a náklonnost k němu, se v důsledku života, který vedou, mohou nacházet ve sféře dobra a pravdy."
22. Nový Jeruzalém a jeho nebeská nauka 126: “Mnoho lidí věří, že zříci se světa a žít spíše duchem než tělem znamená odmítnout světské věci, především bohatství a pocty, a neustále zbožně rozjímat o Bohu, spáse a věčném životě, trávit čas modlitbou, četbou Slova a náboženských knih a také se umrtvovat. Tyto věci však neznamenají zřeknutí se světa. Jde spíše o lásku k Bohu a k bližnímu; a Bůh se miluje tím, že se vede život podle jeho přikázání, a bližní se milují tím, že se pro ně konají služby. Proto, aby člověk získal nebeský život, musí žít plně ve světě a věnovat se v něm úřadům a podnikání. Život odtažený od světských věcí je životem myšlenek a víry odděleným od života lásky a dobročinnosti. Takový život ničí vůli ke konání dobra a konání dobra bližnímu; a když je toto zničeno, duchovní život se podobá domu bez základů, který se časem buď propadá do země, nebo se v něm otevírají zející trhliny, nebo se potácí, až se zřítí."
23. Arcana Coelestia 9229:2: “Že je svatý pouze Pán a že je svaté pouze to, co pochází od Pána, tedy to, co člověk od Pána přijímá, je zřejmé z celého Slova, jako například u Jana: "Já sám sebe posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě" (srov.Jan 17:19); ‘posvětit se" znamená učinit se božským svou vlastní mocí; a říká se, že "posvěceni v pravdě" jsou ti, kdo ve víře a životě přijímají božskou pravdu pocházející od něho."
24. Nebeská tajemství 894: “Neexistuje žádný určitý časový úsek, kdy by byl někdo natolik obnovený, aby mohl říci: "Teď jsem dokonalý. Ve skutečnosti u každého existuje neomezené množství stavů zla a nepravdy, a to nejen jednoduchých, ale i rozmanitých a složitých, které je třeba likvidovat tak, aby se neopakovaly. V některých stavech lze lidi označit za poměrně dokonalé, ale v nesčetných jiných stavech nikoli. Lidé, kteří byli během svého života obnoveni a v jejichž životě byla přítomna víra v Pána a láska k bližnímu, jsou v dalším životě stále zdokonalováni."
25. AR 586:3: “[Ježíš řekl] 'Já sám sebe posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě'. 'Posvětit se' znamená učinit se božským svou vlastní mocí. Lidé, o nichž se říká, že jsou 'posvěceni v pravdě', jsou ti, kteří ve víře a v životě přijímají božskou pravdu, která z něho vychází."
26. Arcana Coelestia 8164:2: “Duchovní pokušení jsou útoky na duchovní život. V tomto případě úzkostné pocity neexistují kvůli nějaké ztrátě v jejich přirozeném životě, ale kvůli ztrátě víry a lásky, a tedy i spásy. Přirozené zkoušky jsou často prostředkem, kterým tato duchovní pokušení vznikají. Pokud totiž člověk trpí přirozenými zkouškami - to znamená nemocí, zármutkem, ztrátou majetku nebo postavení a podobně - a během těchto zkoušek se dostane do pochybností o pomoci a Prozřetelnosti Pána ... pak je duchovní pokušení spojeno s přirozenou zkouškou." Viz také Nebeská tajemství 2535: “Modlitba, chápaná sama o sobě, je řeč s Bohem a určitý vnitřní pohled na věci modlitby, na který odpovídá něco jako vlivy do vnímání nebo myšlení mysli, takže dochází k určitému otevření nitra člověka směrem k Bohu..... Modlí-li se člověk z lásky a víry a pouze za nebeské a duchovní věci, pak se v modlitbě objevuje něco jako zjevení (které se projevuje v náklonnosti modlícího se), pokud jde o naději, útěchu nebo určitou vnitřní radost."
27. Arcana Coelestia 10035:2: “Skrze regeneraci člověk získává novou vůli. Tato vůle, kterou člověk obdrží skrze znovuzrození, není jeho, ale Pána s ním."
28. Arcana Coelestia 4857:2-3: “Duchovní smysl žije v doslovném smyslu, stejně jako duch člověka žije v jeho těle. Stejně jako duch člověka i duchovní smysl žije dál, když doslovný smysl zanikne. Proto lze vnitřní smysl nazvat duší slova." Viz také Vysvětlení apokalypsy 644:23: “Láska k bližnímu znamená přát dobro a konat dobro i nepřátelům. To je popsáno slovy "milovat je, žehnat jim a modlit se za ně"..... 'Modlit se' [za nepřátele] znamená přímluvu, a to z toho důvodu, že v lásce je vnitřně cíl konat dobro."
29. Vysvětlení apokalypsy 493:3: “'Modlitby', jimiž mělo být kadidlo obětováno, neznamenají modlitby, nýbrž pravdy z dobra, jimiž jsou modlitby obětovány; pravdy s lidmi jsou totiž to, co se modlí, a lidé jsou v takových modlitbách neustále, když žijí podle pravd." Viz také Vysvětlení apokalypsy 325:12: “Když lidé žijí životem lásky, neustále se modlí, ne-li ústy, tak srdcem, neboť to, co je z lásky, je neustále v myšlenkách, i když si to lidé neuvědomují." Viz také Vysvětlení apokalypsy 837:2: “Afekty, a tím i myšlenky mysli, se rozšiřují a rozptylují..... Případ je zde podobný tomu, co se děje, když se náklonnosti a myšlenky andělů šíří všemi směry do nebe a jeho společností."
