¹ Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

² A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.

³ I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,

⁴ Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.

⁵ Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.

⁶ I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,

⁷ Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.

⁸ Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.

⁹ Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.

¹⁰ A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.

¹¹ I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.

¹² I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.

¹³ I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.

¹⁴ Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.

¹⁵ I mluvil Bůh k Noé, řka:

¹⁶ Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.

¹⁷ Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.

¹⁸ I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;

¹⁹ Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.

²⁰ Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.

²¹ I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.

²² Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

¹ Tedy požehnal Bůh Noé i synům jeho a řekl jim: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.

² Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všecko ptactvo nebeské. Všecko, což se hýbe na zemi, a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou.

³ Všecko, což se hýbe a jest živo, bude vám za pokrm; jako i bylinu zelenou, dal jsem vám to všecko.

⁴ A však masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti.

⁵ A zajisté krve vaší, duší vašich vyhledávati budu; z rukou každého hovada vyhledávati jí budu, i z ruky člověka, ano i z ruky každého bratra jeho budu vyhledávati duše člověka.

⁶ Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka.

⁷ Vy pak ploďte a množte se; v hojnosti se rozploďte na zemi, a rozmnoženi buďte na ní.

⁸ I mluvil Bůh k Noé a synům jeho s ním, řka:

⁹ Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás,

¹⁰ A se všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských, kteříž jsou s vámi, ode všech, kteříž vyšli z korábu, až do všelikého živočicha zemského.

¹¹ Protož utvrzuji smlouvu svou s vámi, že nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy; aniž bude více potopa k zkažení země.

¹² I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, po všecky věky.

¹³ Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí.

¹⁴ A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku,

¹⁵ Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo.

¹⁶ Nebo když bude duha ta na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou mezi Bohem a mezi všelikou duší živou v každém těle, kteréž jest na zemi.

¹⁷ I řekl Bůh k Noé: Toť jest znamení smlouvy, kterouž jsem utvrdil mezi sebou a mezi všelikým tělem, kteréž jest na zemi.

¹⁸ Byli pak synové Noé, kteříž vyšli z korábu: Sem, Cham a Jáfet; a Cham byl otec Kanánův.

¹⁹ Ti tři jsou synové Noé, a ti se rozprostřeli po vší zemi.

²⁰ Noé pak obíraje se s zemí, začal dělati vinice.

²¹ A pije víno, opil se, a obnažil se u prostřed stanu svého.

²² Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně.

²³ Tedy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá, a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny, a hanby otce svého neviděli.

²⁴ Procítiv pak Noé po svém víně, zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší.

²⁵ I řekl: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým.

²⁶ Řekl také: Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich.

²⁷ Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových, a buď Kanán služebníkem jejich.

²⁸ Živ pak byl Noé po potopě tři sta a padesáte let.

²⁹ A tak bylo všech dnů Noé devět set a padesáte let; i umřel jest.

¹ Tito jsou pak rodové synů Noé, Sema, Chama a Jáfeta, jimž se tito synové zrodili po potopě.

² Synové Jáfetovi: Gomer a Magog, a Madai, a Javan, a Tubal, a Mešech, a Tiras.

³ Synové pak Gomerovi: Ascenez, Rifat, a Togorma.

⁴ Synové pak Javanovi: Elisa a Tarsis, Cetim a Dodanim.

⁵ Od těch rozděleni jsou ostrovové národů po krajinách jejich, každý podlé jazyku svého, vedlé čeledi své, v národech svých.

⁶ Synové pak Chamovi: Chus a Mizraim a Put a Kanán.

⁷ A synové Chusovi: Sába, Evila, a Sabata, a Regma, a Sabatacha. Synové pak Regmovi: Sába a Dedan.

⁸ Zplodil také Chus Nimroda; onť jest počal býti mocným na zemi.

⁹ To byl silný lovec před Hospodinem; protož se říká: Jako Nimrod silný lovec před Hospodinem.

¹⁰ Počátek pak jeho království byl Babylon a Erech, Achad a Chalne, v zemi Sinear.

¹¹ Z země té vyšel do Assur, kdežto vystavěl Ninive, a Rohobot město, a Chále,

¹² A Rezen mezi Ninive a mezi Chále; toť jest město veliké.

¹³ Mizraim pak zplodil Ludim a Anamim, a Laabim, a Neftuim,

¹⁴ A Fetruzim, a Chasluim, (odkudž pošli Filistinští) a Kafturim.

¹⁵ Kanán pak zplodil Sidona prvorozeného svého, a Het,

¹⁶ A Jebuzea, a Amorea, a Gergezea,

¹⁷ A Hevea, a Aracea, a Sinea,

¹⁸ A Aradia, a Samarea, a Amatea; a potom odtud rozprostřely se čeledi Kananejských.

¹⁹ A bylo pomezí Kananejských od Sidonu, když jdeš k Gerar až do Gázy; a odtud když jdeš k Sodomě a Gomoře, a Adama a Seboim až do Lázy.

²⁰ Ti jsou synové Chamovi po čeledech svých, vedlé jazyků svých, po krajinách svých, v národech svých.

²¹ Semovi také, otci všech synů Heber, bratru Jáfeta staršího zrozeni jsou synové.

²² A tito jsou synové Semovi: Elam, a Assur, a Arfaxad, a Lud, a Aram.

²³ Synové pak Aramovi: Hus, a Hul, a Geter, a Mas.

²⁴ Potom Arfaxad zplodil Sále; a Sále zplodil Hebera.

²⁵ Heberovi také narodili se dva synové; jméno jednoho Peleg, proto že za dnů jeho rozdělena byla země, a jméno bratra jeho Jektan.

²⁶ Jektan pak zplodil Elmodada, a Salefa, a Azarmota, a Járe,

²⁷ A Adoráma, a Uzala, a Dikla,

²⁸ A Obale, a Abimahele, a Sebai,

²⁹ A Ofira, a Evila, a Jobaba; všickni ti jsou synové Jektanovi.

³⁰ A bylo bydlení jejich od Mesa, když jdeš k Sefar hoře na východ slunce.

³¹ Tiť jsou synové Semovi po čeledech svých, vedlé jazyků svých, po krajinách svých, v národech svých.

³² Ty jsou čeledi synů Noé po rodech svých, v národech svých; a od těch rozdělili se národové na zemi po potopě.

¹ Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.

² I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam.

³ A řekli jeden druhému: Nuže, nadělejme cihel, a vypalme je ohněm. I měli cihly místo kamení, a zemi lepkou místo vápna.

⁴ Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahal k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi.

⁵ Sstoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věži, kterouž stavěli synové lidští.

⁶ A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati.

⁷ Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl.

⁸ A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavěti města toho.

⁹ Protož nazváno jest jméno jeho Bábel; nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.