Zkoumání významu Jana 16

Kapitola šestnáctá

Poslední slova učedníkům

1. To jsem vám řekl, abyste se nedali na pohoršení.

2. Budou vás chtít vyhnat ze synagogy, ale přijde hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude myslet, že obětuje službu Bohu.

3. A to vám budou dělat, protože nepoznali Otce ani mne.

4. Ale toto jsem vám řekl, abyste si na to vzpomněli, až přijde hodina, protože jsem vám to řekl; ale to jsem vám neřekl od počátku, protože jsem byl s vámi.

Během svého působení na zemi Ježíš učinil mnoho zázraků. Proměnil vodu ve víno, uklidnil moře, nasytil zástupy, uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Především však Ježíš přišel zachránit lidi tím, že učil pravdě. I když Ježíš udělal mnoho zázraků, každý zázrak byl především duchovním ponaučením. Ježíš těmito zázraky názorně ukazoval, jak nás Bůh uzdravuje z každého duchovního neduhu, očišťuje nás vodou své božské pravdy, sytí nás chlebem své božské lásky a obnovuje nás k novému životu. ¹

Jak Ježíš řekl hned poté, co uzdravil muže u jezírka v Bethesdě: "Přichází hodina, a nyní je, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a ti, kdo uslyší, budou žít" (Jan 5:26). "Slyšet hlas Božího Syna" znamená přijmout pravdu, kterou Ježíš učí, a uvést ji do svého života. To je spasení. Proto Ježíš říká muži u bethesdské tůně i nám všem: "Toto vám říkám, abyste byli spaseni" (Jan 5:34). ²

Tato myšlenka, že Ježíš říká tyto věci, abychom byli spaseni, souvisí s jeho hlavním posláním. Je jím spasit lidstvo prostřednictvím věcí, kterým učí. To se stává zvláště zřejmým v řeči na rozloučenou. V těchto závěrečných slovech k učedníkům Ježíš pokračuje v jejich učení o nejdůležitějších věcech, které budou potřebovat znát - o věcech, které jsou nezbytné pro jejich spasení. Poté, co jim umyl nohy, jim Ježíš řekl: ""Jestliže toto víte, šťastní jste, když to budete dělat" (Jan 13:17). Nejprve musí poznat pravdu, které je Ježíš učí, a teprve potom mohou zakoušet radost ze života podle ní.

Nyní, když se Ježíš blíží ke konci řeči na rozloučenou, znovu připomíná svým učedníkům, aby se soustředili na to, čemu je učil. Jak říká Ježíš v úvodních slovech této kapitoly: "To jsem vám řekl, abyste neklopýtli" (Jan 16:1). Ježíš ví, že se jeho učedníci setkají s velkými obtížemi a jejich víra bude vystavena zkoušce. Proto jim Ježíš říká: "Vyženou vás ze synagogy, a kdo vás zabije, bude si myslet, že slouží Bohu" (Jan 16:2).

V posvátné symbolice představují učedníci všechny, kdo pokorně žijí podle pravdy, kterou učí Ježíš. Ale stejně jako ti, kteří chtěli učedníky vyhnat ze synagogy, i v nás je část, která nechce slyšet pravdu a brání se podle ní žít. Vedena spíše vlastním zájmem než Pánem se od pravdy raději odvrací, vyhýbá se jí, nebo se ji dokonce snaží zničit. To je vnitřní smysl Ježíšova varování: "Vyženou vás ze synagogy, a kdo vás zabije, bude si myslet, že obětuje službu Bohu." V tomto smyslu je také Ježíšovo varování. ³

Ježíš pak vysvětluje, proč budou učedníkům tyto věci dělat. Říká: "Budou vám to dělat proto, že nepoznali Otce ani mne" (Jan 16:3). "Otec" zde představuje božskou lásku a Ježíš božskou pravdu. V našem životě se mohou vyskytnout situace, kdy je naše chápání toho, co je dobré a pravdivé, zkresleno vlastními zájmy nebo zfalšováno přesvědčivým vlivem druhých. V takových chvílích jsme Ježíše odmítli, vyhnali ho ze synagogy a zničili pravdu, kterou nám přišel přinést. To vše je obsaženo ve stručném výroku: "Nepoznali Otce ani mne." To vše se stalo. ⁴

To jsou duchovní zápasy, které učedníky čekají. Je proto důležité, aby věděli o těchto věcech, které se mají stát. Jak jim Ježíš říká: "To jsem vám řekl, abyste si, až přijde čas, vzpomněli, že jsem vám o nich řekl" (Jan 16:4). Ježíš pak vysvětluje, proč čekal až do této chvíle, aby jim řekl o nadcházejícím pronásledování. Říká: "To jsem vám neřekl na začátku, protože jsem byl s vámi. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal" (Jan 16:4-5).

Začátek našeho duchovního života je většinou vzrušujícím obdobím. Poznávání nové pravdy může být vzrušující a často je provázeno pocitem, že už nikdy nepodlehneme touhám své nižší přirozenosti. I když Boží slovo může hovořit o nadcházejícím pronásledování, nezdá se, že by se nás to týkalo. Nedokážeme si ani představit dobu pokušení, kdy bychom se cítili odděleni od Boha. Přijde však doba, kdy budeme vyzváni, abychom žili podle toho, čemu věříme. V takových chvílích, i když je Pán stále s námi, budeme mít pocit, že jsme na všechno sami.

Proto když Ježíš říká svým učedníkům: "To jsem vám na začátku neřekl, protože jsem byl s vámi," má na mysli počáteční stádia regenerace. Nyní však nastal čas, aby učedníci věděli o pronásledování, které brzy nastane, zejména proto, že se bude zdát, že Ježíš není přítomen. V té době se prudký hněv všech, kteří Ježíše nenáviděli, obrátí proti jeho učedníkům. Učedníci proto musí být připraveni. Zopakujme to, co Ježíš řekl na začátku této části řeči na rozloučenou: "Toto jsem vám řekl, abyste neklopýtli." Všichni učedníci se musí naučit, co jim Ježíš řekl. ⁵

Praktická aplikace

Když Ježíš začíná poslední část své řeči na rozloučenou, říká učedníkům, že přijde pronásledování. Říká, že jim to říká proto, aby neklopýtli. Stejně jako učedníci musíme vědět, že nastanou situace, které zpochybní naše nejhlubší přesvědčení. Může se například stát něco nebo může být řečeno něco, co vyvolá okamžitou emocionální reakci. Najednou zjistíme, že se cítíme v defenzivě, máme strach, jsme rozzlobení, zranění nebo rozhořčení. Takovéto překvapivé útoky, které jako by přišly odnikud, nás mohou zaskočit. V takových chvílích můžeme mít pocit, že jsme přepadeni negativními myšlenkami a pocity a že se chystáme klopýtnout. Jako praktickou aplikaci si tedy vyberte úryvek z Písma, který si můžete připomenout, když přijde nevyhnutelná léčka. Napište si ji na poznámkový lístek a noste ji během dne u sebe. Mohli byste například použít tento úryvek: "Nebojte se, neboť já jsem s vámi. Nebojte se, neboť já jsem váš Bůh. Posílím tě a pomohu ti" (Izajáš 41:10). Nebo prostě: "Buďte v klidu a vězte, že já jsem Bůh" (Žalmy 46:10). ⁶

Hřích, spravedlnost a soud

5. Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: "Kam odcházíš?".

6. Ale protože jsem vám to řekl, smutek naplnil vaše srdce.

7. Ale říkám vám pravdu: Je pro vás vhodné, abych odešel, neboť neodejdu-li, Utěšitel k vám nepřijde, ale odejdu-li, pošlu ho k vám.

8. Až přijde, bude svět usvědčovat z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu;

9. O hříchu vskutku, protože ve mne nevěří;

10. A o spravedlnosti, protože odcházím ke svému Otci a vy mě už nespatříte;

11. A o soudu, protože kníže tohoto světa je souzeno.

Po těchto varováních Ježíš svým učedníkům připomíná, že se chystá odejít. Jak říká: "Nyní odcházím k tomu, který mě poslal" (Jan 16:5). Ježíš pak dodává: "Nikdo z vás se mě neptá: 'Kam jdeš?'" (Jan 16:5). Na první pohled to může být matoucí. Vždyť když Ježíš poprvé řekl učedníkům, že odchází, Petr se zeptal: "Pane, kam jdeš?" (Jan 13:36). A o několik veršů později Tomáš řekl: "Pane, my nevíme, kam jdeš, a jak můžeme znát cestu?" (Jan 14:5).

Je sice pravda, že Petr a Tomáš se již ptali, kam Ježíš jde, ale jejich otázky se netýkaly Ježíše a toho, co se s ním stane. Jejich obavy se týkaly spíše toho, jak si poradí bez Ježíšovy fyzické přítomnosti. Co by se s nimi stalo? Co budou dělat, až Ježíš odejde? Jak by věděli, kam mají jít? Jak říká Ježíš: "Protože jsem vám to řekl, naplnil vaše srdce zármutek". Nicméně hned v dalším výdechu Ježíš nabízí slova útěchy. "Říkám vám pravdu," říká jim Ježíš. "Je vám ku prospěchu, abych odešel, neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Pomocník; odejdu-li však, pošlu ho k vám" (Jan 16:7).

V životě každého z nás nastane čas, kdy musíme přejít od učení k činům. To je i případ učedníků. Ježíš takříkajíc ustoupí stranou, aby jeho učedníci mohli vystoupit. A přestože Ježíš s nimi nebude fyzicky, bude s nimi ještě hlubším způsobem: Bude s nimi v duchu. Tímto způsobem bude jejich přesvědčení posilováno, protože Ježíš bude nadále působit skrze jejich rozvíjející se porozumění a bude je inspirovat k uplatňování pravdy, které je učil. Tímto způsobem budou rozvíjet novou vůli. Ježíš jako by jim říkal: "Teď je řada na vás, abyste vše, čemu jsem vás učil, uvedli do praxe. Nebojte se, budu s vámi. I v těch nejtěžších chvílích tu budu pro vás. Stále vám budu pomáhat - ale zevnitř." ⁷

To je tedy "Pomocník". Odkazuje na to, jak jim Ježíš pomůže zevnitř skrze pravdu, kterou jim připomene. Z tohoto důvodu je Pomocník nazýván také "duchem pravdy". Je to Boží Duch svatý, který je s nimi, který je volá k paměti všechno, čemu je Ježíš učil, osvěcuje je a inspiruje je, aby vytrvali ve svém úsilí. ⁸

To vše je součástí toho, co se stane, když k nám přijde Duch svatý - Pomocník. Dochází k osvícení, k inspiraci. Ale je tu i něco dalšího. Ježíš to vyjadřuje takto: "Já vám pošlu Pomocníka..... A až přijde, usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu" (Jan 16:8).

Usvědčen z hříchu

Ježíš právě řekl, že Pomocník usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Prvním z těchto úkolů je "usvědčit svět z hříchu". Důvodem je, říká Ježíš, že "nevěří ve mne" (Jan 16:9). Řecké slovo, které se překládá jako "usvědčit", je ?????e? [e-leng-si-eye]. Má význam náhle prokázané viny nebo náhle odhaleného provinění. Další významy zahrnují pokárání, napomenutí nebo pokárání za chování. To se týká zejména případů, kdy si náhle uvědomíme, že jsme žili v rozporu s pravdou. Jak říká Ježíš, Pomocník usvědčí svět z hříchu, "protože ve mne nevěří".

Když Ježíš říká "nevěří ve mne", nemluví o abstraktním prohlášení víry nebo o prohlášení věrnosti určité víře. Mluví o životě podle jeho přikázání. Jak řekl svým učedníkům na začátku proslovu na rozloučenou: "Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání" (Jan 14:15). O několik veršů později se Ježíš k tomuto tématu vrací a říká: "Kdo má má má přikázání a zachovává je, je to ten, kdo mě miluje." (Jan 14:21). A dodává: "A kdo mě nemiluje, nezachovává má slova" (Jan 14:24). Svou víru v Ježíše zkrátka prokazujeme tím, že žijeme podle jeho učení. ⁹

"Usvědčení z hříchu" se tedy vztahuje na okamžik nebo dokonce na chvíli, kdy si uvědomíme, že nedodržujeme Boží přikázání a nežijeme podle jeho slov. Můžeme se přistihnout, že si říkáme: "To, co jsem právě udělal, není člověk, kterým chci být" nebo "Způsob, jakým jsem s tím člověkem mluvil, není způsob, jakým chci jednat s lidmi" nebo "Tato myšlenka, která mi právě teď prochází hlavou, není myšlenka, kterou chci mít". V takových chvílích si uvědomujeme, že jsme žili mimo Boží řád, a hluboce toho litujeme. Právě to znamená, že nás "usvědčuje svědomí", nebo, jak říká Ježíš, že Pomocník "usvědčí svět z hříchu". ¹⁰

V této souvislosti je důležité poznamenat, že nemůžeme být "usvědčeni svědomím" nebo "usvědčeni z hříchu", pokud nejprve nevíme, co je hřích. Proto spiritualita začíná přikázáními. V nejstručnější podobě nás učí, jaké zlo je hříchem - nejen hříchy proti lidem, ale také hříchy proti Bohu. Jakmile je v Desateru položen základ, lze jej prohloubit trvalým studiem Slova, zejména jeho duchovního významu, a praktikováním pravd, které se při tom naučíme.

Postupně, jak jedinec začíná vnitřně více vidět zlo, které zamýšlí, a odvrací se od něj, tím více se rozvíjí duchovní charakter. Nakonec jedinec dospěje k odporu ke zlu a lásce k dobru, k odporu k nepravdě a lásce k pravdě. Takto se získává duchovní život. A právě to umožňuje lidem zakusit, co to znamená "být usvědčen z hříchu". ¹¹

Usvědčení ze spravedlnosti

Jakmile si lidé uvědomí, že žijí hříšným životem, tedy životem, který je v rozporu s Božími přikázáními, mohou se rozhodnout změnit své jednání. Když začnou dodržovat přikázání, dají Boha na první místo, vyhnou se braní jeho jména nadarmo, budou pamatovat na sobotu, aby ji zachovávali, a budou ctít svého otce a matku. Kromě toho se snaží odolat každé touze vraždit, cizoložit, krást, lhát nebo chtít.

To je sice dobrý začátek, ale objevuje se nový problém. Spravedlnost, kterou přišel přinést Ježíš, je zpočátku nahrazena jejich vlastní spravedlností. V domnění, že dobro, které konají, pochází z nich samých, se stávají samospravedlivými, Právě proto nyní Ježíš říká, že až přijde Pomocník, usvědčí svět nejen z hříchu, ale také ze spravedlnosti. Když se odhalí samospravedlnost, lidé se opět cítí "usvědčeni". Uvědomí si, že žili v klamu, že jejich dobrota je spíše samospasitelná než věčný dar od Boha. Z tohoto důvodu Ježíš říká, že Pomocník "usvědčí svět ze spravedlnosti".

Ježíš pak říká, že svět bude usvědčen ze spravedlnosti, "protože já odcházím ke svému Otci a vy mě už nevidíte" (Jan 16:10). Na doslovné úrovni Ježíš mluví o svém nadcházejícím ukřižování. V té době "odejde k Otci" a "už ho nikdo neuvidí". Na hlubší úrovni, když Ježíš říká, že "odchází k Otci", říká, že se božská pravda spojí s božskou láskou a že se obě spojí v jedno. A když Ježíš říká: "Už mě neuvidíte", znamená to, že až se pravda plně spojí s láskou, bude vidět pouze láska.

Přesně to se děje v našem duchovním vývoji. Zpočátku se nutíme dělat to, co nás učí pravda. To znamená nechat se vést pravdou. Když však v pravdě spatříme dobro, nastane v nás změna. Začneme konat to, co je správné, nikoliv z pravdy, ale z dobra. To má Ježíš na mysli, když říká: "Odcházím ke svému Otci a vy mě už neuvidíte." To je to, co Ježíš říká. Když nastane tento čas přechodu, nejednáme ani tak z pravdy, ale spíše z dobra v pravdě - tedy z lásky.

I když je to pro nás nádherná doba přechodu, zahrnuje také duchovní nebezpečí. Dokud působíme z pravdy, a ne ještě z lásky, jsme si vědomi svých nedostatků, uvědomujeme si své sobecké sklony a jsme si vědomi svého odporu. Proto se musíme neustále nutit, abychom dělali to, co je správné. Když však začneme jednat z lásky, může se nám zdát, že to děláme sami, snadno a svobodně, bez Boží pomoci. Zdá se, jako by to šlo samo od sebe.

Když k tomu dojde, pravda, která nás k tomuto bodu obratu přivedla, je dočasně v nedohlednu. To se stává, když zapomeneme, že veškerá pravda a dobrota patří jedině Pánu. Když tuto pravdu ztratíme ze zřetele, falešně se domníváme, že dobro, které konáme, pochází od nás samých. To vede spíše k důvěře v sebe než k důvěře v Boha, k soběstačnosti než k závislosti na Bohu a k samospravedlnosti místo toho, abychom veškerou spravedlnost přisuzovali pouze Pánu. ¹²

Ale přijde čas, kdy si uvědomíme, že sami od sebe nemůžeme udělat nic dobrého a že všechno dobré má svůj původ v Otcově lásce. Stejně jako ratolesti, které musí zůstat ve vinném kmeni, musíme i my zůstat v Pánu, chceme-li přijímat dobrotu a pravdu, kterou může poskytnout pouze On. Domnívat se, že můžeme existovat odděleně od vinného kmene nebo že sami od sebe můžeme vykonat něco dobrého, je sebeklam. Stejně jako plíce nemohou samy od sebe dýchat a srdce nemůže samo od sebe bít, nemůžeme chápat pravdu nebo projevovat lásku bez Pána. ¹³

Pomocník tedy přichází nejen proto, aby svět usvědčil z hříchu, ale také proto, aby svět usvědčil ze samospravedlivého přesvědčení, že lidé mohou konat dobro vlastními silami nebo že se mohou spasit sami - kromě Boha. To znamená být "usvědčen ze spravedlnosti". ¹⁴

Usvědčen ze soudu

Ježíš již řekl, že Pomocník usvědčí svět z hříchu a ze spravedlnosti. Nyní říká, že Pomocník usvědčí svět "ze soudu, protože vládce tohoto světa je souzen" (Jan 16:11). Jedním ze způsobů, jak těmto slovům porozumět, je vzít v úvahu stav světa v době prvního příchodu Pána. V té době se sobectví, chamtivost a touha po moci rozrostly natolik, že peklo vtrhlo do nebe. Zlo v myslích lidí převládalo nad dobrem. Místo pravdy vládla faleš. Stručně řečeno, "vládla" láska k sobě a láska k hmotným věcem tohoto světa. To je to, co Ježíš nazývá "vládcem světa".

Ve stejné době bylo náboženství na dně. Místo víry nastupoval strach, místo lásky legalizmus. Dobří lidé se neměli kam obrátit pro pravdu, která by je ochránila před falešností. Protože zlí duchové ovládali nejen mysl lidí, ale i jejich těla, rozšířila se posedlost démony. Dokonce i andělé v dolním a středním nebi byli napadáni pekelnými vlivy. Proto musel proběhnout všeobecný soud. Bůh musel přijít v lidské podobě, aby si podmanil pekla, obnovil nebeský řád a učil pravdám, které by vedly k obnovení pravé víry. To platilo v té době a platí to i dnes. ¹⁵

Tímto soudem Bůh poskytl lidem pravdu, která jim pomůže oddělit to, co je v nich dobré, od toho, co je v nich zlé, to, co je v nich poctivé, od toho, co je v nich nepoctivé, a to, co je v nich dobře míněné, od toho, co je v nich zlé. Nikdo nebyl uvržen do pekla ani vyzdvižen do nebe, ale byla opět obnovena svoboda volby. Lidé si mohli svobodně zvolit cestu, která by vedla k bídné, trýznivé existenci v pekle, nebo cestu, která by vedla k radostné, pokojné existenci v nebi. Prostřednictvím učení Ježíše Krista přišel na zem opět božský řád, který lidem umožnil žít v duchovní svobodě. Tímto způsobem byl souzen vládce světa. ¹⁶

Ježíšova slova o vládci světa však můžeme chápat i na osobnější, individuální úrovni. I my máme tendenci dovolit, aby si vládce světa v nás uzurpoval místo, které patří Bohu. To se může stát vždy, když v nás vládce světa vládne. V takovém případě naše vlastní úsudky zaujmou místo Boží pravdy.

V míře, v jaké to děláme, když předpokládáme, že naše úsudky jsou nesporně správné, jíme ze stromu poznání dobra a zla. Takto sebeospravedlnění předchází a zároveň vede k pohrdání druhými a odsuzujícím soudům. V takových chvílích se domníváme, že jsme "jako Bůh" a že naše soudy jsou nadřazené soudům druhých. Kdykoli si uvědomíme, že se to v nás děje, jsme "odsouzeni k soudu". ¹⁷

Praktická aplikace

I když je pravda, že bychom nikdy neměli vynášet samospravedlivé soudy, přesto musíme vynášet spravedlivé soudy - tedy takové, které jsou prosté odsouzení. Jak Ježíš řekl dříve v tomto evangeliu: "Souďte spravedlivým soudem" (Jan 7:24). Musíme například posoudit, zda půjčíme nástroj někomu, kdo ho možná nevrátí, nebo zda přijmeme odvoz od někoho, kdo je pod vlivem alkoholu. Učitelé si musí udělat úsudek o propagaci studentů. A soudci v soudní síni musí vynášet soudy o tom, zda je člověk nevinný, nebo vinný. Pokud děláte tyto druhy úsudků, neznamená to, že jste "soudní". Soudy jsou nezbytné. Bez nich by se společnost rozpadla. A přestože musíme vynášet soudy o činech a uplatňovat důsledky, měli bychom i nadále smýšlet o druhých dobře a snažit se porozumět jejich chování. V praxi se tedy vyvarujte soudů, u kterých automaticky předpokládáte, že mají zlý motiv. Místo toho se snažte myslet na druhé dobře a chápat jejich chování. Pouze Pán zná úmysly člověka. ¹⁸

Ježíš je "Duch pravdy"

12. Mám vám ještě mnoho [věcí] říci, ale teď je nemůžete snést.

13. Ale až přijde, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy; nebude totiž mluvit sám od sebe, ale cokoli uslyší, bude mluvit; a oznámí vám věci, které mají přijít.

14. Bude mě oslavovat, neboť přijme z mého a bude vám [to] oznamovat.

15. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že přijme z mého a bude vám [to] oznamovat.

Ačkoli Ježíš chce svým učedníkům říci mnoho věcí, ví, že většina informací, o které by se s nimi rád podělil, je daleko za hranicí jejich chápání. Proto jim říká: "Mám vám mnoho co říci, ale vy to teď nemůžete unést" (Jan 16:12). Pak dodává: "Ale až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy" (Jan 16:13). Duchem pravdy bude sám Ježíš, který k nim přijde a otevře jim chápání svého slova.

Ježíš pak říká, že až přijde duch pravdy, "nebude mluvit sám od sebe, ale cokoli uslyší, bude mluvit; a řekne vám, co se má stát" (Jan 16:13). Tato slova se týkají povahy zjevení. Každé zjevení má svůj původ v božské lásce. Tato láska, která nekonečně přesahuje lidské chápání, je přizpůsobena lidskému chápání prostřednictvím slov, která Ježíš pronáší, a ilustrací, které uvádí. Když Ježíš říká, že "slyší", odkazuje to na jeho schopnost vnímat božskou lásku, z níž pochází pravda. Právě z této lásky promlouvá ke svým učedníkům a ke každému z nás a překládá nekonečný jazyk božské lásky do slov a obrazů, které lze pochopit a aplikovat na život. ¹⁹

Přesto je mnohé z toho, co Ježíš říká, zejména v tomto poselství na rozloučenou, obtížné pochopit. To platí zejména pro učedníky. Protože Slovo obsahuje nekonečnou hloubku moudrosti, je pochopitelné, že učedníci nebudou schopni pochopit vše. Jedním si však mohou být jisti: až k nim přijde Duch pravdy, oslaví Ježíše. Odhalí, kdo Ježíš skutečně je, jakým způsobem je v něm Otec, jakým způsobem je on v Otci a jakým způsobem jsou Ježíš a Otec jedno. Jak říká Ježíš, až přijde Duch Pravdy, "oslaví mě". Navíc "vezme z toho, co je mé, a oznámí vám to" (Jan 16:14). ²⁰

Duch Pravdy tedy odhalí plné božství, které je v Ježíši. Bude učit, že trojice "Otec, Syn a Duch svatý" není trojicí oddělených osob, ale spíše třemi aspekty jednoho Boha. "Otec" je božská láska v Ježíši. Syn je božská pravda, kterou Ježíš vyslovuje. A "Duch svatý" je moc a vliv této pravdy, která se šíří, aby žehnala, osvěcovala a inspirovala všechny, kdo ji přijímají. Jinými slovy, Ježíš a Otec nejsou oddělené bytosti. Jsou jedno. Jak říká Ježíš: "Všechno, co má Otec, je moje" (Jan 16:15). ²¹

V nejobecnějším smyslu je tedy Duch svatý všechno, co pochází z Boha. Patří sem vše, co je dobré, co je pravdivé a co je svaté. Přesto stále zůstávají důležité otázky, jak si lidé mohou být jisti, že Duch svatý je s nimi. Stačí, aby si uvědomili, že Duch svatý je usvědčí z hříchu, usvědčí je ze spravedlnosti a usvědčí je ze soudu tím, že jim nejprve připomene Boží učení a pak je inspiruje, aby podle tohoto učení žili.

V míře, v jaké to lidé dělají, se Ježíšův Duch svatý stane živou, vedoucí, osvěcující a usvědčující přítomností v jejich životě. V tomto ohledu lze skutečně říci, že Ježíš je Duch svatý s námi. Přichází jako Duch pravdy, nejen aby usvědčoval, ale také aby osvěcoval, nejen aby odhaloval, ale také aby učil, nejen aby káral a káral, ale také aby utěšoval a inspiroval. 22

Smutek se promění v radost

16. Všichni, kdo se na nás obracejí, se mohou těšit na to, že se nám bude líbit. Ještě chvíli, a neuvidíte mě, a zase chvíli, a uvidíte mě, protože odcházím k Otci.

17. Tehdy si [někteří] z jeho učedníků řekli mezi sebou: "Co je to, že nám říká: 'Chvíli [ještě], a nespatříte mě, a zase: chvíli [ještě], a uvidíte mě,' a 'protože odcházím k Otci'?" 18. Všichni učedníci se ptali: "Co je to, že nám říká: 'Chvíli [ještě], a nespatříte mě?

18. Řekli tedy: "Co je to, co říká: 'Chvíli'? Nevíme, co říká.

19. Ježíš poznal, že se ho chtějí zeptat, a řekl jim: "Hledáte se navzájem o tom, že jsem řekl: 'Chvíli [ještě], a neuvidíte mě, a zase chvíli [ještě], a uvidíte mě?

20. Amen, amen, říkám vám, že vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; a vy budete smutnit, ale váš smutek se promění v radost.

21. Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina, ale když se narodí děťátko, na zármutek už nevzpomíná, protože má radost, že se na svět narodil člověk.

22. A proto nyní máte vskutku zármutek, ale já vás opět uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.

23. A v onen den se mě nebudete na nic ptát. Amen, amen, říkám vám, že o cokoli budete Otce prosit v mém jménu, dá vám.

24. Až dosud jste v mém jménu o nic neprosili; proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila do sytosti.

Přestože učedníci stojí v přítomnosti Světla světa, jsou stále ještě velmi ve tmě. Nechápou, proč je Ježíš potřebuje opustit, co myslí tím, že "odchází k Otci", ani co myslí tím, když říká, že se k nim za chvíli vrátí. Jak říká Ježíš: "Ještě chvíli a neuvidíte mě; a zase ještě chvíli a uvidíte mě, protože odcházím k Otci" (Jan 16:16).

Učedníci jsou zmateni tím, co Ježíš říká, a říkají si: "Co nám to říká? 'Ještě chvíli, a neuvidíte mě, a pak zase: ještě chvíli, a uvidíte mě, protože odcházím k Otci'?" (Jan 16:17). Ježíš ví, že když opustí fyzickou přítomnost svých učedníků, budou truchlit. Přesto jim Ježíš předem říká, že se nemají znepokojovat. Je pozoruhodné, že Ježíš se nesoustředí na své vlastní utrpení, které ho čeká až za několik hodin, ale spíše na utrpení, kterým budou procházet jeho učedníci.

Ježíš také ví, že někteří lidé se budou z jeho zdánlivé smrti radovat a budou věřit, že ho zabili. Ježíš však svým učedníkům říká, aby si s tím nedělali starosti. Ujišťuje je, že i když budou smutní, jejich smutek nebude trvalý. Jak říká Ježíš: "Amen, amen, pravím vám, že vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; a vy budete zarmouceni, ale váš zármutek se promění v radost" (Jan 16:20).

Ježíš pak přirovnává zármutek, který budou učedníci prožívat, k zármutku rodičky. Říká: "Žena, když rodí, má smutek, protože přišla její hodina, ale jakmile porodí dítě, už na tu úzkost nevzpomíná, protože má radost, že se na svět narodil člověk." (srov.Jan 16:21).

Analogie je jasná. Ježíš již svým učedníkům řekl, že "přišla jeho hodina" (Jan 12:23). Jinými slovy, blíží se hodina jeho ukřižování. Ví, že to bude čas úzkosti. Podobně jako rodící žena budou i učedníci procházet bolestným obdobím. A přesto je porod nutný, než může dojít k porodu. Podobně i učedníci projdou dalšími zkouškami, než bude jejich víra úplná. Pokud však s důvěrou v Ježíše projdou, výsledek bude slavný. Jejich zármutek se promění v radost.

V případě ženy se narodí dítě. U učedníků a u všech lidí, kteří projdou procesem obnovy, se v nich zrodí nová vůle a nový pocit radosti. To vše je obsaženo v Ježíšových útěšných slovech, když říká svým učedníkům: "Nyní máte zármutek, ale já vás opět uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme" (Jan 16:22).

Ježíš se Syna na nic neptá

a poté vysloví další předpověď. Říká: "V onen den mě nebudete o nic prosit" (Jan 16:23). Nežádat Syna o nic znamená, že se již nebudou spoléhat především na pravdu. Ačkoli jejich duchovní rozvoj musí nutně začít poznáním pravdy, učedníci budou vyzváni, aby učinili další krok v tomto procesu. Ten by zahrnoval život podle pravdy. Tím by získali přístup k lásce, z níž tato pravda pochází. To má Ježíš na mysli, když říká: "O cokoli budete Otce prosit ve jménu mém, dá vám" (Jan 16:23).

Ježíš používá obrazný jazyk, aby vysvětlil další krok v duchovním vývoji svých učedníků. Zatímco na začátku své duchovní cesty budou poznávat pravdu, postupně budou vidět a zakoušet dobro v této pravdě, zejména když podle ní budou žít. Přitom by došlo ke zvratu. Na prvním místě by již nebyla pravda, ale dobro. To má Ježíš na mysli, když jim říká, že v té době by šli přímo k "Otci". Jinými slovy, začali by vycházet z lásky.

Jít přímo k Otci pro učedníky znamená, že na prvním místě bude láska a dobrota. Z této lásky a dobroty by pak zakoušeli hlubší pravdu. Když by žili podle této nové a hlubší pravdy, zakoušeli by ještě hlubší stavy lásky a dobroty, a tak dále po celou věčnost. Jakmile by se vydali na tuto cestu od pravdy k dobrotě a od dobroty k pravdě, vše, o co by požádali, by bylo v souladu s Otcovou vůlí. Proto jim Ježíš může skutečně říci: "O cokoli budete Otce prosit v mém jménu, to vám dá." To je pravda.

Tento obrat nepřichází snadno. Než k němu dojde, je třeba podstoupit dlouhý zápas, v němž je třeba odložit starou přirozenost a přijmout přirozenost novou. Zatímco je stará přirozenost oslabována a odbourávána, nutně nastává období smutku a bolesti. Zbavování se starých návyků, ať už se jedná o fyzickou závislost nebo zděděný sklon ke zlu, může znamenat velký boj. A přesto je to jediný způsob, jak se v nás může zrodit nová vůle a nový pocit svobody. V této nové svobodě následujeme Ježíše ne proto, že je to správné (což je pravda k dobru), ale protože to děláme rádi (což je dobro k pravdě). ²³

Pokud se učedníci budou takto obracet přímo na Otce, nechají se vést a usměrňovat pravdou Božího slova a budou tak činit z lásky, obdrží vše, o co budou prosit. Proto Ježíš říká: "Až dosud jste v mém jménu o nic nežádali." Dříve jejich modlitby nebyly v Ježíšově jménu. To znamená, že se nemodlili v pokoře nebo za věci, které jsou v souladu s Boží vůlí. Od nynějška se však budou modlit "ve jménu Ježíše" - to znamená nejen skrze pravdy, které jim dal, ale také z pokorného, milujícího srdce. V míře, v jaké to budou dělat, budou jejich modlitby vyslyšeny podivuhodným způsobem. Jak říká Ježíš: "Proste, a dostanete, aby vaše radost byla plná" (Jan 16:24).

Praktická aplikace

Spoléhání se na svůj "vnitřní hlas", kromě vedení Písmem svatým, může člověka přivést do velkých problémů. Proto Bůh poskytl zjevení zvané "Boží slovo". I v takovém případě je možné nechat se unést vlastními představami, vytrhávat věci z kontextu, číst Písmo optikou vlastních záměrů a přimět ho, aby říkalo to, co chceme, protože toužíme dokázat svůj názor. Abychom tomu zabránili, Pán slibuje, že přijde znovu jako Duch pravdy - pravdy, která nás uvede do veškeré pravdy. Abychom správně přijali ducha Pravdy, až k nám přijde, musíme být osvobozeni od všech programů kromě pokorné touhy učit se a používat Jeho pravdu k životním účelům. Proto v praktickém případě čtěte v modlitbě Slovo s jedinou touhou: aby vám Pán otevřel oči a ukázal vám, jak byste mohli Jeho pravdu použít ve svém životě. Právě o tom mluvil David, když se modlil k Hospodinu: "Otevři mi oči, abych viděl podivuhodné věci ve tvém zákoně" (Žalmy 119:18). ²⁴

Mluvit obrazně

25. To jsem vám říkal v podobenstvích, ale přijde hodina, kdy už k vám nebudu mluvit v podobenstvích, ale budu vám zjevně zvěstovat o Otci.

26. V onen den budete prosit v mém jménu, a neříkám vám, že budu Otce prosit za vás;

27. Vždyť sám Otec vás miluje, protože jste si mě zamilovali a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.

28. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a odcházím k Otci.

29. Jeho učedníci mu řekli: "Hle, teď mluvíš otevřeně a neříkáš žádná podobenství.

30. Nyní víme, že Ty víš všechno a nepotřebuješ, aby se Tě někdo ptal. V tom věříme, že jsi vyšel od Boha.

31. Ježíš jim odpověděl: "Už věříte?

32. Hle, přichází hodina, a už přišla, že se rozprchnete každý ke svému a necháte mě samotného; a já nejsem sám, protože Otec je se mnou.

33. To jsem vám řekl, abyste ve mně měli pokoj; ve světě budete mít trápení, ale důvěřujte, já jsem přemohl svět.

Nyní nadešel čas, aby Ježíš uzavřel svou řeč na rozloučenou. Utěšoval své učedníky, napomínal je, varoval je a řekl jim, co mají očekávat. Slíbil také, že Duch svatý bude s nimi.

Velká část toho, co Ježíš učedníkům řekl, se nesla v obrazném jazyce. Používal výrazy jako "Otec" a "Syn" způsobem, kterému zatím nemohou rozumět. Jak mohli vědět, že slovem "Otec" mluví obrazně o božské lásce, která je v něm? Jak mohli vědět, že když o sobě mluvil jako o "Synu", mluvil obrazně o božské moudrosti, které je učil? A jak mohli vědět, že když mluvil o "Duchu svatém", mluvil obrazně o božském vlivu, který z Něj vychází, aby zahřál jejich srdce láskou a inspiroval jejich mysl pravdou? Učedníci si možná tyto věci matně uvědomovali, ale zcela jistě jim to ještě nebylo zcela jasné. ²⁵

Proto Ježíš říká: "To jsem vám říkal v obrazné řeči, ale přichází čas, kdy už k vám nebudu mluvit v obrazné řeči, ale řeknu vám o Otci otevřeně." (Jan 16:25). Až ten den přijde, lidé budou schopni pochopit, že Ježíš a Otec jsou skutečně jedno. Nebude třeba se modlit o Otcovu milost na přímluvu Syna. Místo toho se lidé budou moci přiblížit nekonečné Boží lásce skrze pravdu, kterou jim dal ve svém lidském vtělení. Jak říká Ježíš: "V onen den budete prosit v mém jménu, a neříkám, že budu za vás prosit Otce, neboť sám Otec vás miluje, protože jste si mě zamilovali a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha" (Jan 16:26-27).

V této pasáži Ježíš říká: "Neříkám vám, že se za vás budu modlit k Otci." Jinými slovy, není důvod žádat Ježíše, aby za nás při modlitbě zasáhl u Otce. Otec se na nás nezlobí. Naopak, miluje nás a přeje si, abychom přišli přímo k němu a přijali požehnání jeho lásky. A my k němu skutečně přicházíme přímo, když jsou naše modlitby vedeny moudrostí, kterou nám dal skrze své vtělení v podobě Ježíše Krista.

Ježíš pak říká: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; a nyní opouštím svět a odcházím k Otci" (Jan 16:28). V několika slovech Ježíš shrnuje celé své poslání: Vyšel od Otce jako Slovo, které se stalo tělem, a vrátí se k Otci. Znovu na sebe vezme plnou slávu, kterou měl na počátku. Díky tomu budou mít nyní lidé vyjasněné chápání pravdy, věčnou ochranu před pekelnými vlivy a viditelnou představu o milujícím Bohu.

Slova: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; nyní opouštím svět a odcházím k Otci," připadají učedníkům snadno pochopitelná. A tak Ježíšovi říkají: "Teď mluvíš jasně a nepoužíváš obrazný jazyk" (Jan 16:29). Nyní jsou přesvědčeni, že Ježíšova autorita je nezpochybnitelná. Jak říkají: "Nyní jsme si jisti, že víš všechno, a není třeba, aby se tě někdo ptal" (Jan 16:30).

Zdá se, že konečně začínají chápat, i když jen v doslovném smyslu. Jak říkají: "Věříme, že jsi vyšel od Boha" (Jan 16:30). I když možná nechápou, co Ježíš myslí pojmy "Otec", "Syn" a "Duch svatý", uznávají Ježíšovo božství. Zde začíná pravá víra. ²⁶

"Věříte nyní?"

V reakci na odvážné vyznání víry učedníků jim Ježíš položí otázku. "Věříte nyní?" ptá se. (Jan 16:31). To je zajímavá otázka, zejména proto, že učedníci právě potvrdili svou víru v Ježíšovo božství a tvrdí, že Ježíš ví "všechno" a že jeho učení je nezpochybnitelné. Proč se jich tedy Ježíš ptá: "Věříte nyní?".

Ježíšova otázka připomíná podobnou situaci, kdy Petr prohlásil, že je ochoten následovat Ježíše kamkoli a dokonce za něj položit život. Na to Ježíš odpověděl: "Chceš pro mě položit svůj život?" "Ne," odpověděl Petr. (Jan 13:38). Ježíš pak Petrovi řekl, že kohout nezakokrhá, dokud ho Petr třikrát nezapře. Podobně, i když učedníci nyní prohlašují, že Ježíš ví všechno a že jejich víra v něj je jistá, Ježíš zpochybňuje pevnost jejich víry jednoduchou otázkou: "Věříte nyní?".

Proč to Ježíš říká? Jednou z odpovědí je, že Ježíš chce, aby znovu prověřili hloubku svého přesvědčení. Zdá se, že učedníci jsou přesvědčeni, oddáni a zcela oddáni. Ježíš však ví, že je rozdíl mezi nezkušenou vírou začátečníka a ostřílenou vírou, která prošla ohněm pokušení. Ví, že ačkoli svou víru hlásají upřímně, není ještě neotřesitelná. Je sice opravdová, ale stále slabá. Proto Ježíš přidává slovo "nyní", když se ptá: "Věříte nyní?". Jako by říkal: "Ano, vidím, že tvá víra je v tuto chvíli skutečná - právě teď. Ale budeš věřit i nadále, až projdeš nadcházejícími zkouškami?".

Podobně je tomu u každého z nás. Když jsme ve stavu, kdy jsme na vrcholu hory, je poměrně snadné prohlásit, že věříme v Boha. Můžeme hlásat, že On ví všechno, že jeho slovo je nejvyšší autoritou v našem životě a že jsme ochotni ho následovat kamkoli. Tyto nejvyšší stavy víry jsou důležité, ale jsou pouze začátkem víry. Skutečná víra v Boha, opravdová víra v Něho, přichází pouze jako výsledek toho, že zůstáváme věrní Jeho učení v těžkých dobách - zejména v těch, kdy máme sklon ztrácet důvěru v Jeho učení a opouštět víru v Něho.

To je jasné hned v následujícím verši. Ježíš říká: "Vskutku přichází hodina, ano, už přišla, kdy se rozprchnete každý ke svému a necháte mě na pokoji." (Jan 16:32). Ježíš zde opakuje Zachariášova slova, v nichž prorokoval, že pastýř bude poražen "a ovce se rozprchnou" (Zacharjáš 13:7).

Budou rozptýleni, říká Ježíš, "každý ke svému". Doslova Ježíš předpovídá, že v době svého ukřižování - v době, kdy bude Pastýř poražen - se každý vrátí do svého domova a do bezpečí svého lidu. Hlouběji Ježíš hovoří o procesu, kterým každý z nás prochází během nejtěžších zkoušek víry. Jsou to chvíle, kdy máme sklon vracet se ke svým dřívějším stavům a k vlastním nezřízeným způsobům myšlení a cítění. V těchto chvílích je každý z nás v pokušení vrátit se k tomu, co je "naše". Jak je psáno v hebrejských písmech: "Všichni jsme jako ovce zabloudili. Každý jsme se obrátili na svou vlastní cestu" (Izajáš 53:6). ²⁷

A přesto Bůh každého z nás neustále vyzývá, abychom opustili své sobecké vzorce chtění, myšlení a chování. Žádá nás, abychom ho následovali do nové země, do země, kterou nám ukáže, do země, kde naše myšlení, chtění a jednání už není naše vlastní, ale je to Boží vůle v nás. To je naše nová vůle. Je to nebeský smysl pro sebe sama, který v nás vzniká vždy, když se Boží cesta stane naší cestou a když se Boží vůle stane naší vůlí. ²⁸

"Buďte dobré mysli..."

Ježíš se nyní blíží ke konci své řeči na rozloučenou. Namísto slavnostního závěru s varováním Ježíš končí uklidňujícími slovy ujištění. Říká: "A přece nejsem sám, protože Otec je se mnou" (Jan 16:32). Je to připomínka toho, že i v těch nejtěžších zkouškách, i když je naše víra otřesena a my se cítíme zcela opuštění a osamocení, je božská láska, která se nazývá "Otec", vždy přítomna jako zdroj našeho života a podporuje nás, jako kořen podporuje větve. Tato láska je stále přítomná a vždy k dispozici. To má Ježíš na mysli, když říká: "Otec je se mnou." To je to, co má Ježíš na mysli. V duchovním smyslu Ježíš říká, že božská láska je vždy spolu s božskou pravdou. Nelze je od sebe oddělit, protože jsou jedno.

To platí i pro život každého z nás. Není vyššího cíle než spojit pravdu, kterou známe, s touhou žít podle ní. Zároveň musíme být schopni říci: "Otec je se mnou" - to znamená, že si musíme být jisti, že pravda, podle které jednáme, je naplněna Otcovou láskou. Kdykoli tak učiníme, bez ohledu na to, jak obtížné jsou okolnosti a jak prudké jsou vnitřní bouře, budeme mít pokoj.

To je ústřední pravda, kterou Ježíš vyjadřuje, když pronáší závěrečná slova své řeči na rozloučenou. Jeho slova jsou jasná, vítězná a naplněná příslibem pokoje. Když se vrací k důvodu celého svého učení, říká: "Toto jsem vám řekl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení, ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět" (Jan 16:33).

Praktická aplikace

Slova "Buďte dobré mysli" obsahují posvátné ujištění, že protože Ježíš zvítězil nad světem, můžeme i my. To však neznamená, že naše dny budou snadné. Ve skutečnosti těsně předtím, než Ježíš nabádá své učedníky, aby byli dobré mysli, jim říká: "Na světě budete mít soužení." V tomto případě se jedná o soužení, které je pro učedníky těžké. A přesto, pokud zůstaneme hluboce zakořeněni v Pánově slově, budeme bojovat z jeho pravdy a důvěřovat pouze Ježíši, nejenže zvítězíme v dobách pokušení, ale budeme mít pokoj i uprostřed bouří. Jako praktickou aplikaci tedy používejte větu "Buďte dobré mysli" jako připomínku toho, že Ježíš si již podmanil všechny pekelné myšlenky a pocity, které by se mohly objevit ve vaší mysli. To je "svět", který Ježíš překonal - vnitřní svět myšlenek a pocitů, který můžete překonat i vy. Proto když se objeví vnitřní konflikty, bojujte jakoby z vlastních sil, ale vězte a uznávejte, že veškerá síla pochází výhradně od Pána. Abyste tak mohli učinit, budete muset plně důvěřovat Ježíši, který jediný může skutečně říci: "Já jsem zvítězil nad světem". ²⁹

Mga talababa: